Jan Drábek

„Jednoho dne mě zavolali na ministerstvo zahraničí, jestli bych prej nechtěl dělat press attaché na československý ambasádě ve Washingtonu. No, já jsem v tý době byl americkým občanem. Trošku jsem se zamyslel a řek sem: ‚Já bych nechtěl být na ambasádě, kde bych musel rozhodovat, to se může stát, mezi těma dvěma zeměma.‘ A tak jsem jednoduše řek: ‚Ne, to přijmout nemůžu.‘ I když v té době ve Washingtonu žil můj otec v takovym domě pro penzisty. Báječně by se to hodilo. A voni vzápětí řekli: ‚A co tak v Keni?‘ Já jsem řek: ‚To jsem nevěděl, že máte v Keni press attaché.‘ A voni řekli: ‚Ne, ne to je velvyslanecký místo.‘ Takže jsem vyjel do Keni jako velvyslanec. V Keni tehdá měli zámek jako rezidenci, takže to bylo moc zajímavý. Dva roky jsem tam sloužil, ale vadilo mně tam to, že vlastně Československo mělo jiný zájmy než Afriku. Já jsem si tam báječně společensky žil. Byl jsem dobře placenej, ale vlastně jsem neměl co dělat, protože třeba jsem chtěl zařídit, aby se tam vyvážely škodovky, tak v Praze a vůbec v Československu to nikomu nic neříkalo. Ty zajímala jenom západní Evropa. Takže jsem nakonec dost frustrovanej tam vodsaď odešel a byl jsem jmenovanej šéfem diplomatického protokolu. Protože sem prej byl vysokej a měl sem ty tmavý šaty a trošku sem se anglicky dorozuměl, trošku německy a česky, takže by se to vlastně hodilo. Tam sem sloužil asi dva roky jako šéf protokolu. Vítal jsem anglickou královnu, papeže, španělskýho krále, švédskýho krále. Zajímavý bylo, že jsem vítal kanadskýho Governor General, což je kanadská hlava státu. Já jsem ho vítal jako Kanaďan a manželka chodila s jeho manželkou a neuměla ani slovo česky. Manželka se nikdy česky nenaučila, přestože mluvila svahilsky a učila němčinu, tak říkala: ‚Čeština, to je příšerná řeč, to se nikdy nenaučím.‘ Ale protože je perfekcionistka, tak myslím, že proto toho nechala. Já jsem pak jel do Tirany (jako velvyslanec – pozn. M. Č.), kde mi manželka onemocněla. Byla tam dost velká kontroverze s panem ministrem Zieleniecem a nakonec jsem odešel z ministerstva zahraničí, protože jsme nesouhlasili, co se týče jejich postupu léčení mojí manželky.“

„(Otec jako úspěšný právník – pozn. ed.) se stal členem klubu Přítomnost – táta vždycky říkal, že ukradli jméno Ferdinandu Peroutkovi – ale že Peroutka, když později bydleli ve stejném domě v New Yorku, tak nikdy se vo tom nezmínil a nikdy mu to neměl za zlý. Přítomnost byla zajímavá skupina lidí. Patřili tam různí pražští intelektuálové, mezi nimi Prokop Drtina, pozdější ministr spravedlnosti, a měli tam zajímavý řečníky. Jeden z nich byl jakýsi Karl Hermann Frank z Karlových Var, sudetský Němec. Byla zajímavá debata. Znovu se setkal Frank s mým tátou u lidového soudu v roce 1946, kdy můj táta byl generálním prokurátorem a Karl Hermann Frank se snažil obhájit svoji vražednou činnost v protektorátu.“