„A já si to potom pamatuji víc až na té Národní třídě, kde jsme byli v nějaké druhé řadě před těmi policajty. A jenom si pamatuji takovou věc, že jsme si řekli: ,Dneska se necháme zbít.' Po nějaké době, kdy se tam sedělo, tak nám došlo, že s velkou pravděpodobností k tomu střetu dojde a že se odtamtud nesmí odejít. Že to dneska vypadá, že k tomu bití dojde a že je třeba to nějak ustát. Měl jsem z toho strach, bál jsem se, co se stane. Dal jsem si kapucu, měl jsem takový kabát, dal jsem si tu kapucu a v takovém napjatém očekávání a ve značném strachu, co se stane, jsme čekali, co se stane."
„Já si pamatuji ten svůj úžas. Jako devatenáctiletý kluk - jak se ti lidi změnili. Protože když to čtete v knížkách nebo článcích, je to něco jiného, než když potom vidíte toho člověka, jak běží s diktafonem: ,Mám Kryla, mám Kryla!' A ten člověk dva měsíce předtím psal článek o tom, jak počítače jsou nástrojem imperialistické politiky Západu. Pamatuji si, že jsem až fyzicky nechápal, co se to děje, jak je to možné, jak se řada těch lidí úplně bez mrknutí oka otočila a najela na ten proud nové doby."
„Měli jsme učitelku občanské nauky, která měla takové velmi stalinistické postoje ještě v roce 1989. A s tou probíhaly střety v hodinách občanské nauky. Pamatuji si, že jedním ze zdrojů velmi ohnivého střetu bylo, když jsem se zeptal - my jsme měli ve třídě nástěnku Lidových milicí a já jsem se zeptal, proč existují Lidové milice, když už nemáme buržoazní třídu. A to byl samozřejmě citlivý dotaz, dobře mířený, myslím si, ze měl velké opodstatnění, proti komu má ta Lidová milice ještě strážit socialismus, když žádný kapitalismus u nás již nebyl. A ona reagovala velmi popuzeně a konfliktně. Ona si po Palachově týdnu nechala ve třídě udělat anketu, co si o tom kdo myslí, a řekla, že se to nemusí podepisovat. Jeden žák z vedlejší třídy to podepsal a potom z toho měl velké problémy, protože tam napsal, že s tou demonstrací souhlasí. Na těch hodinách byla určitá atmosféra takového strachu a myslím si, že jsme tam měli příležitost zažít něco z toho ducha doby, ve smyslu silového mocenského jednání."
Jan Gogola se narodil 24. srpna 1971 v Uherském Hradišti. Jeho rodiče, Jan a Manuela Gogolovi, udržovali styky s místními intelektuály, kteří nesouzněli s panujícím komunistickým režimem. Malý Jan byl tak často přítomen setkáním a diskusím s manželi výtvarníky Vaculkovými či sochařem Otmarem Olivou. Poprvé si uvědomil, že nežije ve svobodné zemi, když učitelka na základní škole odmítla Foglarovy Rychlé šípy. Na gymnáziu Jan spolu s kamarády založili pěvecký soubor Tomahawk. Před jedním z oblastních kol festivalu Porta došlo k zatčení části sboru, kdy Jan a jeho spolužáci čelili výslechu a výhrůžkám, že nebudou připuštěni k maturitě. Jan Gogola podepsal v roce 1989 petici Několik vět a v říjnu téhož roku se již jako student žurnalistiky zúčastnil protirežimních demonstrací u příležitosti 71. výročí vzniku Československa, kdy došlo ke střetu s ozbrojenými složkami státní moci. Necelé tři týdny nato stál 17. listopadu roku 1989 ve druhé řadě proti těžkooděncům na Národní třídě. V dalších dnech se zapojil do studentského revolučního výboru a po návratu do Uherského Hradiště pomáhal v aktivitách Občanského fóra, jež v rodném městě spoluzakládal jeho otec a známý dramaturg Jan Gogola starší. Během 90. let dokončil Jan studium žurnalistiky a přihlásil se na Katedru dokumentární tvorby při pražské FAMU. Během svého bohatého profesního života působil jako režisér, dramaturg, publicista a pedagog. V roce 2021 přednášel na Fakultě multimediálních komunikací na zlínské Univerzitě Tomáše Bati. Je ženatý s Martinou, s níž vychovali dceru Elišku a syna Šimona.
