Jan Blizňák

* 1943

  • "Když jsem se po noční šichtě kolem poledne dostal domů, tak pořád přijížděla auta od Darkoviček. Byly to tanky, pásová vozidla, gazíky, prostě šňůra aut. Vzal jsem si foťák a z balkonu jsem vyfotil celou tu šňůru. A pak jsem si říkal: 'No jo, je to zdálky, to není poznat, co to je, řada aut.' Tak jsem sjel výtahem dolů, šel jsem k silnici a jal jsem se fotit tanky, auta, prostě to, co projíždělo, a udělal jsem několik záběrů na kinofilm. A najednou zastavil gazík, který doprovázel tu kolonu, vyskočili dva mladí hoši s kalašnikovy, vrhli se na mě, foťák mi sebrali, vytáhli film a s otázkou: 'Čto eto za mašinka?' foťák vyhodili do příkopu. Měl jsem obavy, že mě seberou s sebou, ale nasedli a jeli dál. Bylo to ponaučení, že s těmi vojáky se nedá nějak moc vybavovat."

  • „Původně jsem měl smlouvu ve sklárnách v Karolince, s tím, že jsem se tam zajel i podívat, kde budu bydlet, kde se budu učit, jak se budou foukat baňky. Prostě exkurze. Pak se to zvrtlo v tom smyslu, že přijela Tatra, osmička Tatraplan, vystoupili tři chlapci, zavolali si mámu a výsledkem bylo, že musím 31. srpna 1957 nastoupit do hornického učiliště, jinak že naši uvidí. Takže tam bylo nějaké vyhrožování, protože máma z toho byla úplně zlomená. Tak jsem odešel a od té doby jsem se o sebe musel starat sám.“

  • „Vzhledem k tomu, že rodiče odmítali vstoupit do místního JZD [jednotného zemědělského družstva], dostali tak vysoké odvádění dávek, že k tomu, co se urodilo, se muselo ještě přikupovat, ať to byly brambory, obilí, vejce. Prostě se to doma neurodilo, ten produkt nebyl, tak se to muselo přikoupit. Ovšem rodina by asi vymřela, protože rodiče nebyli zaměstnáni. Když už doma nic z toho zemědělství nezbylo, otec řekl, že už víc nikam nedá. Přestal odvádět ty převýšené dodávky, které vůbec neodpovídaly skutečnosti. Pak s tím měl problém. Často byl volán na místní národní výbor, jednak aby podepsal JZD, a proč neplní dodávky. Bylo to téměř na zavření. Byl ale invalidní a v lomu, kam by ho asi zavřeli, by toho moc neudělal. Výsledek byl takový, že už po něm nešli do té míry. Ale přijely traktory a ta políčka, která byla kolem domku, byla rozorána, zcelena. Dobytek musel být odevzdán a to naše zemědělství skončilo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 21.06.2021

    (audio)
    délka: 02:06:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Ostrava, 28.06.2021

    (audio)
    délka: 01:36:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Horníkem proti své vůli. Komunisté rozhodli o budoucnosti syna vzpurného rolníka

Na Dole Eduard Urx, začátek 60. let
Na Dole Eduard Urx, začátek 60. let
zdroj: Archiv pamětníka

Jan Blizňák se narodil 5. srpna 1943 do evangelické rodiny v Ratiboři na Vsetínsku. Rodiče měli menší hospodářství, otec také pracoval v lese, matka dělala cestářku. Na začátku 50. let přišli oba o zaměstnání a sedmičlennou rodinu, ke které patřil i invalidní dědeček, živilo jen hospodářství se dvěma hektary polí. Když se v Ratiboři zakládalo jednotné zemědělské družstvo (JZD), otec tam odmítl vstoupit, a nakonec přestal plnit i povinné dodávky nastavené tak, aby jim nic nezůstalo. JZD pak jejich pole násilně zabralo. Děti nesměly na střední školy. Jan Blizňák musel nastoupit na hornické učiliště v Ostravě. Už jako patnáctiletý učeň pravidelně fáral v nízkých slojích dolu Eduard Urx v Ostravě-Petřkovicích. V podniku Ostravsko-karvinské doly strávil skoro 40 let, z toho téměř 20 let v podzemí. Poté, co mu lékaři zjistili vazoneurózu a zaprášení plic, pracoval na povrchu a pak jako náborář Dolu Staříč. Byl dlouholetým značkařem turistických cest v Beskydech a strážcem přírody. V důchodu si přivydělával jako promítač ve frýdeckomísteckém kině Vlast. Vytvořil desítky modelů dřevěných kostelů, kaplí a zvoniček. V roce 2021 žil ve Frýdku-Místku.