Jiří Zahradník

* 1938

  • „Když naši tátové a strýcové v tom 45. tady skončili válku s tím generálem Svobodou, tehdy to byl plukovník, tak zůstávali tady a my jsme ve 47. jako rodinní příslušníci, to znamená manželky, synové, dcery a tak dále, za nima přijížděli. Takže, ne že musíš, ale my sami jsme chtěli odtamtud (z Volyně) pryč, protože tam byla bezvýchodná situace.“

  • „Tak mně trvalo tři měsíce, než mně sem přitáhli telefon. Tři měsíce! A to jsem byl na telefonu závislý, protože mě sháněli majitelé pacientů a zootechnici z okolních vesnic. ‚Já mám nemocnou krávu, tady máme to, tady máme tohle.‘ A tak to hlásili napřed na okres a pak z dispečinku mně volali domů, sem různě všelijak, abych věděl, kam mám jet k nemocnému zvířeti.“

  • V rámci projektu Příběhy našich sousedů se náš badatelský tým ze Základní školy Libina setkal s volyňským rodákem Jiřím Zahradníkem. Jako chlapec zažil válečná léta ve své tehdejší vlasti, dnešní Ukrajině. Celou jeho rodinu pak zasáhl komunistický převrat. Popovídali jsme si s ním o jeho životě. „Dětství nebylo nic moc, protože jsem se narodil do válečných roků. Když jsem měl asi čtyři nebo pět roků, tak přes nás přecházela fronta, kdy Němci postupovali na Rusy. Netrvalo tři čtvrtě roku nebo rok a půl a zase se vraceli zpátky. To znamená, fronta šla přes nás dvakrát. Takže ti lidé, co tam bydleli, vlastně dva a půl tři roky trpěli vyloženě bídou.“ Vzhledem k následujícím událostem odešla celá rodina do Československa, do vlasti svých předků. Zde zabrali statky po odsunutých Němcích v pohraničí, konkrétně v Libině. „Odejít jsme nemuseli, ale ty podmínky potom, protože když bylo po válce, tak nás, jak Rusi hnali Němce, vyhnali je pryč, tak nás zabrali pod své politické zřízení. No, a nastolili takzvané kolchozy. To znamená, všechno těm lidem vzali, tak jak to bylo tady, všechno se muselo dát do kolchozu.“ Ale podobný osud je nakonec čekal i v Libině. „Naše rodina měla přes dvacet hektarů a další syn měl dvacet a další syn měl dvacet, takže dohromady obhospodařovali kolem osmdesáti hektarů. A naráz se z nich stali námezdní dělníci.“ Přes všechna omezení, která se týkala synů majitelů půdy, se pamětníkovi podařilo vystudovat střední veterinární školu. Pokračovat ve studiu na vysoké škole mu ale v tomto okamžiku ještě dopřáno nebylo. Musel nastoupit základní vojenskou službu. „Za mě vojna trvala dva roky. A nebyla to žádná procházka březovým hájem, ale těm klukům mladým to patřilo. Každý, kdo prodělal tu vojnu, tak se z toho různýho mazánka stal trošku chlap. Tam vás naučili pořádku. Ráno se vstávalo v šest hodin, zima nezima do půl pasu, ven a cvičit, běhalo se. No a taky byl takzvanej dril, trošku to fungovalo, třeba já jsem sloužil u třináctého průzkumného praporu, dneska už to můžu říkat, to už je moc roků zpátky. Tak jsme měli zvláštní svoji budovu s rovnou střechou, dvě patra. Nahoře si stoupnul jeden poddůstojník, na dvoře druhý. My jsme stáli dole. Ten nahoře zavelel: ‚Četo, na můj povel dvojřad nastoupit!‘ A my po schodech nastoupili. Když jsme se trošku vydýchali, plazany na vestě, tak ten dole: ‚Četo, na můj povel dvojřad nastoupit!‘ A tak na půl hodinky ty schody nahoru a dolů.“ Vlivem šťastných náhod v životě se mu ale nakonec podařilo přece jen vysokou školu veterinární vystudovat. Svůj život prožil v povolání, které chtěl vždycky dělat. Také se mu podařilo uchovat si pozitivní přístup k životu. „Tak nebát se života. Ale brát ho vážně a dělat ho poctivě. A žít ho poctivě. A to se vyplatí. Mně se to alespoň vyplatilo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v Libině, 19.05.2016

    (audio)
    délka: 47:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Odjeli jsme z Volyně před kolchozama, a tady to začalo nanovo

dobová.jpg (historic)
Jiří Zahradník
zdroj: PNS Šumperk

Jiří Zahradník se narodil 14. července 1938 v Novostavcích do rodiny českých osídlenců ve Volyni na území dnešní Ukrajiny. Na začátku druhé světové války, v roce 1939, obsadil Sovětský svaz polskou část Volyně a sloučil ji v jedno území, od roku 1941 byla Volyně okupována nacisty. Přes statek pamětníkovy rodiny prošla během války dvakrát fronta. Po válce připadla Volyň Sovětskému svazu a volyňští Češi se na základě mezistátní dohody směli vrátit do ČSR. Zahradníkovi odešli z Volyně v roce 1947 a usadili se na přiděleném statku po odsunutých Němcích v Libině na Šumpersku. Ačkoliv z Volyně odešli před sovětskou politikou, v ČSR je po únoru 1948 stejně dostihla. Jejich statek byl zkolektivizován, rodiče Jiřího Zahradníka byli donuceni vstoupit do JZD a jejich synovi komplikoval studium vysněného oboru veterinární lékařství nevyhovující kádrový profil. Vysokou školu veterinární v Brně nakonec vystudoval v šedesátých letech a jako veterinář pak pracoval až do důchodu převážně v Libině.