„My jsme přijeli s brněnským pěveckým sborem Kantiléna do maďarské Nyíregyházy, konal se večer. Bylo tam vedení souboru, sbormistr Ivo Sedláček a já jako člověk doprovázející z ústavu. Byl tam mladý maďarský ředitel družební školy a předseda městského úřadu. Povstali a řekli, že by nás chtěli uvítat. Byly tam i starší děti ze souboru a Maďaři řekli, že by se rádi omluvili za okupaci v roce 1968. To byl zážitek! Já jsem věděla, že Maďaři jsou jinde a že v roce 1988 je v Maďarsku komunismus jiný než u nás. To byl okamžik! Měla jsem to překládat, tlumočnici bylo ten večer špatně. Nejdřív jsem se nadechla a nemohla jsem mluvit, tekly mi slzy. Říkala jsem: 'Musím polknout,' a pak jsem to celé přeložila. Byl tam nějaký soudruh z Brna a překvapeně na mě hleděl. Ale pak řekl: 'Já jsem rád, že jste to přeložila doslova.' Oni se nám opravdu omluvili! Předseda městského úřadu říkal, že jsou první svobodně zvolené zastupitelstvo. To byl hezký zážitek.“
„Média byla u nás relativně svobodná. Vědělo se, že Rusové jsou velmi nervózní a znepokojení z toho, co se v roce 1968 v Československu děje. Ale nevěřila jsem, že přijdou. V létě 1968 jsem jela se synovcem do Maďarska, byl to čtrnáctiletý kluk, ať vidí Budapešť, je to zajímavé město. Měla jsem tam příbuzné. Seděli jsme večer u stolu a moji příbuzní, kteří nesli historickou zkušenost v sobě z roku 1956, říkali: 'Pozor, Rusové k vám přijdou.' Já říkala: 'Nepřijdou, my to děláme líp než vy, my jsme nepustili ke slovu fašisty, nacionalisty.' Oni říkali: 'Přijdou, dej pozor!' Já zase: 'Nepřijdou.' Celé večery jsme o tom mluvili, a kdo měl pravdu? Oni, samozřejmě. Byli to moji příbuzní, vrstevníci, jejich partneři, lidi s jinou zkušeností.“
„Konkrétně si pamatuju, že byl Měsíc československo-sovětského přátelství - akce, která trvala celý listopad. Byly různé sovětské filmy a knížky a směřovalo to k sovětské kultuře. Prostě Měsíc československo-sovětského přátelství - to mluví samo za sebe. Já jsem jednou navštívila jeden učňák a na to nikdy nezapomenu, i když bylo víc problémových věcí. Mluvila jsem s jedním učitelem a s nějakým učněm, mladým klukem. Oni říkali, že je na houby, když je všechno nařízené, teď je kampaň sovětské filmy a je to otrava, a my bychom měli ty věci dělat dobrovolně. Nebyla to žádná odvaha, bylo to bezzubé, žádná odvaha a nic. Šéfredaktorka, která mě měla ráda, to pustila. Byla sice komunistka, ale pokrokového smýšlení, pokrokářského. V korekturách to ale zachytila jedna moje kolegyně, byla komunistka s planoucím srdcem. Řekla šéfredaktorce: 'Evičko, to nejde, takhle to nemůže vyjít.' A už z obtahu vyhodili článek, docela nevinný. A šlo jen o to, že když máme Měsíc československo-sovětského přátelství, tak by neměl být pojímán jako povinná kampaň. Měla jsem v novinách několik podobných incidentů.“
„Taky si pamatuji, že jsem byla na demonstraci, která byla pořádaná zřejmě pravicovou částí českého školství. My jsme se toho účastnili jako malé děti, bylo to kolem únorových dnů v roce 1948. Proč bychom jinak křičeli o tom rudém dědovi, což byl ministr školství a byl komunistický. Matně si pamatuji, že jsme šli jako škola pěšky někam na Václavák. Nepamatuji si kudy. Myslím, že nás tam už moc nepouštěli, vím, že už nepouštěli ani studenty k prezidentu Benešovi na Hrad. Moc daleko jsme asi nedošli, ale něco jsme křičeli, jinak bych si to nepamatovala.“
„Můj kamarád právník, spíše kamarád mého muže, mi řekl, že nemusím na schůzky s StB chodit. Na třetí nebo čtvrté schůzce jsem řekla: 'Promiňte, došlo mi, o co vám jde, ale tohle já nemůžu.' Neřekla jsem, že s nimi nechci nic mít. Řekla jsem, že nechci nic mít jinak. Řekli: 'Jak myslíte, nevidíme se naposledy.' Dostala jsem brzy předvolání do kachlíčkového baráku StB, kde mi řekli, že jako inteligentní žena jistě chápu, že bez lidí to dělat nemůžou, svou práci tím mysleli. A že si mysleli, že mně víc záleží na mých dětech, které budou chtít jistě studovat. Na schůzkách hodně hovořili o mé rodině, že by se manžel mohl vrátit do původní práce a já bych měla klid. Že děti budou studovat, když budou chtít. Řekla jsem: 'Není možno, není možno,' a rozešli jsme se. Bylo to nepokryté vyhrožování. Opakovali: 'Bez lidí to dělat nemůžeme a vy jste to nepochopila.'“
„Takže můj tatínek skončil s mnoha, mnoha lidmi ve sběrném táboře, kam museli pěšky dojít. Do Svaljavy. Historik Ivan Pop, Rusín, žije v Chebu, napsal, že těch sovětských lágrů bylo zřízeno okamžitě šest, protože Rusíny museli někam soustředit. V jednom byl můj otec, ale měl dvě velké kliky. První, že se hlásil do československé armády - 'Já jsem československý důstojník'. Druhou kliku měl, že onemocněl tyfem. Tím, že dostal tyfus, nevěděli si s ním rady. Antibiotika ještě nefungovala, dávali mu injekce údajně do prsou, to nám vyprávěl. Moje maminka se to dozvěděla a vešla v kontakt s rusínským učitelem, někdejším tatínkovým kolegou, komunistou. Maminka si ho našla. Řekla: 'Hele, Pišta, Štěpán je tam a tam, pojď mu pomoci, je nemocen.' Tenhle člověk, jmenoval se Mihajl Turjanica, tatínkovi zachránil život. Vyreklamoval ho ve čtyřicítkách teplotách z tábora, odlifrovali ho do nemocnice v Mukačevě. Tam se tatínek uzdravil a šel s československou armádou dál do Prahy.“
„Musím říci, že to byl jeden z významných úzkostných okamžiků mého dětství. Když přišli Rusové, měli seznamy a podle nich zatýkali. A to okamžitě, už první den! Zatýkali čelné politiky, kteří byli za první republiky a za války nějakým způsobem angažováni v politice. Čtyři z nich byli popraveni, mezi nimi např. Andrej Bródy, posléze rehabilitovaný počátkem 90. let. Dále [Štefan] Fencik, což byl jeden z mých vzdálených příbuzných. Kromě toho zatýkali i jiné lidi a snažili se zlikvidovat gros rusínské inteligence úplně stejně, jako to udělali v pobaltských republikách. Zlikvidovat je takovým zvláštním způsobem - povolali je jakoby na jedno shromáždiště, učitele, právníky, takové lidi z inteligence, mnozí z nich vystudovali v Československé republice. Mezi nimi byl také můj otec, kterého spolu s ostatními hnali pěšky z Užhorodu, celou velkou skupinu lidí. A to říkám z vyprávění, tohle si samozřejmě nepamatuji. Jenom to, jak se tatínek ráno myl a říkal: ‚Odcházím a nevím, jestli se vrátím.‛“
„A že budu moudřejší. Říkala jsem, že nemohu sloužit. Nebyla jsem žádná Johanka z Arku. Vymyslela jsem si výmluvu, která byla evidentně výmluva, a to oni věděli také. Říkala jsem, že jsem člověk veřejný, že jsem byla novinářka, že to oni vědí, a že nejsem nikdo, kdo by byl schopný tajné spolupráce, že nebudu a neumím to. Oni věděli, že to je záminka. Pak jsem dostala předvolání. Musela jsem jít do kachlíčkového domu. Nebo to bylo do Bartolomějské? Ne, do kachlíčkového domu, do Bartolomějské si mne zavolali jako vendetu.“
„Mám samozřejmě sekundární dojmy z toho, jak oni [Rusové] perzekvovali různé lidi. Například řeckokatolické kněze, když v Československu zrušili řeckokatolickou církev, protože ji zrušili také v Sovětském svazu. Tam se děly strašlivé věci. Ti, kdo nepodepsali pravoslaví, putovali na Sibiř. Můj dědeček měl štěstí, že mu bylo osmdesát let a disciplinovaně umřel. Ten by pravoslaví také nepodepsal! Jeden nebo dva mí příbuzní skončili na Sibiři. Byli to starší lidé a nepřežili to. A internovaní [lidé], kteří nejdříve šli do oněch lágrů zřízených provizorně na území tehdy již Zakarpatska, skončili většinou v Donbasu. Nechci říci, že skončili, myslím si, že mnozí se vrátili po deseti patnácti letech. Paradoxní bylo, že nikdo z nich nebyl voják. Sověti předstírali, že to jsou vojenští zajatci, internovali je, aby šli pracovat. Donbas byl rozbombardovaný, bylo třeba ho znovu postavit, a na to je použili.“
Agáta Pilátová, dívčím jménem Csehilyová, se narodila 17. října 1938 v rusínské učitelské rodině v Užhorodě na Podkarpatské Rusi. Zde prožila druhou světovou válku a příchod Rudé armády v roce 1944. Její otec byl spolu s dalšími příslušníky rusínské inteligence Sověty zatčen. Po jeho propuštění a připojení Podkarpatské Rusi k tehdejšímu Sovětskému svazu rodina v roce 1947 přesídlila do Československa. Agáta v Praze absolvovala základní školu, vystudovala gymnázium a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (obor český jazyk a literatura, estetika, publicistika). Po dokončení vysoké školy a získání doktorátu působila v médiích jako kulturní redaktorka. V roce 1968 pracovala v Učitelských novinách. V roce 1969 byla donucena z médií odejít a dostala zákaz publikování. Poté pracovala například jako korektorka nebo odborná pracovnice v oblasti estetické výchovy. V roce 1990 se navrátila do médií, působila jako politická komentátorka a vedoucí vnitropolitické rubriky v deníku Práce. Poté pracovala jako kulturní publicistka, redaktorka a šéfredaktorka Týdeníku Rozhlas, editovala knižní publikace. Po roce 1989 se angažovala v organizacích rusínské národnostní menšiny (mj. redigování časopisu Podkarpatská Rus). Spolupracuje s časopisy, Českým rozhlasem a dalšími médii. Jejím manželem se stal PhDr. Jan Pilát, publicista a historik, s nímž má dva syny Tomáše a Davida. V roce 2016 bydlela na Praze 4.
