Otto Šplíchal

„Tak nás vzbudily letadla kolem druhé třetí ráno. Poslouchali jsme rozhlas, i televize už potom začala. Ráno jsem šel do práce, šílený z celé té věci jako většina, protože v té době jsme všichni žili takovou obrovskou nadějí, že všechny ty nesmysly skončí a najednou přišla tahleta událost. Přiznám se, že jsem byl dost naivní, takže jsem si ani nedokázal představit, že by k té okupaci mohlo dojít. Když k ní došlo, tak jsem ráno šel do práce a dopoledne mně šéf řekl: ‚Seber se a běž pryč, protože to nemá cenu se tady na tebe dívat.‘“

„Musím se pochlubit, že od druhého ročníku jsem dělal kapitána a od třetího družinového, který měl poměrně značnou pravomoc. Od začátku jsme měli svoji mzdu, vedly se ročenky, kde se každá ta výplata rozepisovala – na ubytování, na stravování, na oblékání se také dávaly nějaké peníze, aby se nastřádaly… A kapitán podle chování jednotlivého člena místnosti rozhodl, jestli mu přiřkne deset nebo pět korun kapesného na týden, to byly týdenní výplaty tehdy. A ten družinový, to byl pravá ruka vychovatele, řídil jednotlivé kapitány. Každý večer chodili po jednotlivých místnostech zkontrolovat před postelemi vyleštěné boty.“

„To byl veliký nálet. V té době, v tom 44. roku, když začali Američani lítat už z Itálie, tak lítali často právě přes Zlín, takže během týdne byl ikskrát vyhlášený poplach. To se vždycky běželo z fabriky a běhalo se většinou k lesu. A toho dvacátého, nevím proč, ale při silnici na tu Březnici, tam byl vybudován štolový kryt při svahu, docela dlouhý. Tam se muselo vejít tak 500 lidí myslím, nejsem si jistý, ale bylo nás tam hodně. A ten den jsem poprvé a taky naposled do toho krytu šel, a to byl zrovna ten nálet. Slyšeli jsme to, nebylo to daleko od fabriky, takže jsme věděli, že je zle. Byli jsme tam asi od desíti hodin do tří, než jsme mohli odejít. A ten vzduch, to tam nebylo zrovna nejlepší. A ten pohled, když jsme vyšli, byl dost smutný, protože ta fabrika opravdu docela dostala… Je to i zaznamenáno filmově, hořely zejména sklady surovin.“