I když jsem nic neřekla, dráždil je jenom můj pohled
Ludmila Naďa Hübnerová se narodila 8. října 1926 v Praze. Pochází z rodiny inženýra vodních staveb a vládního rady Viléma Michela a Lídy Michelové, roz. Šalátové. Matka byla původem z Chorvatska, přestože její předci byli Češi. Školy však měla chorvatské a později i italské, to když studovala v Itálii operní zpěv. Rodina po svatbě žila v Praze, kde paní Naďa vychodila obecnou školu i reálné gymnázium. Po maturitě se přihlásila ke studiu práv. Ta ji však příliš nenaplňovala, a tak studia po roce zanechala. Věnovala se jazykům a na své první místo nastoupila do anglické letecké společnosti. Ještě před zatčením se stačila rovněž provdat za Reného Maška. Zatčena byla 23. března 1951. Vazba trvala téměř rok a celou ji strávila v Praze na Pankráci. Bití nezažila, zato samovazbu, časté korekce, poloviční dávky jídla, tvrdé lože atd. Hlavní líčení Státního soudu v Praze se konalo 9. dubna 1952. Souzena byla spolu s Miroslavem Komárkem, ing. Jaroslavem Libeňským, kterého však vůbec neznala, a s prvním manželem René Maškem. Rozsudek v případě Ludmily Nadi Hübnerové, tehdy ještě Maškové, zněl na 3 roky odnětí svobody za pomoc k vyzvědačství podle paragrafu 5 zákona č. 117/52 ř.z. a zločinu vyzvědačství podle paragrafu 5 odstavce 1 zákona číslo 231/48 Sb. Po vynesení rozsudku se prokurátor na místě odvolal. Trest se mu zdál příliš nízký. V září 1952 se tedy konal soud druhé instance, kde prokurátor skutečně dosáhl svého. Trest byl Nadě Hübnerové zvýšen na 6 let odnětí svobody. Po rozsudku putovala do Rakovníka, kde pracovala v Keramických závodech (tzv. šamotka) na výrobě dlaždic. Od června 1953 do září 1953 byla umístěna v Gottwaldově, kde pracovala na výrobě holínek v gumárenských závodech, a poslední štací, ze které byla 14. dubna 1954 propuštěna, byly Minkovice u Liberce. Během věznění ji nejvíce poznamenala zpráva o otcově úmrtí. Sama se o tomto okamžiku vyjadřuje jako o tom vůbec nejtěžším a nejbolestivějším v celém životě. Život po propuštění běžel vcelku normálně. Stýkala se především s „prověřenými“ kamarádkami z vězení, o své minulosti jinak nemluvila. Po seznámení se svým druhým manželem Josefem Hübnerem, který pracoval jako projektant, přišly i radostnější okamžiky. Narodili se jim dva synové: starší Vilém a mladší Richard. Život se začal točit hlavně kolem rodiny. Roku 1989 se dožil ještě i pan Hübner, který však po několika svobodných letech zemřel. Svoboda s sebou přinesla přirozený vstup do KPV, pravidelná setkávání s politickými vězni na Žofíně, kde se vždy ráda viděla se starými přáteli. Postupem let však řady blízkých řídly a při letošním slavnostním setkání politických vězňů nenašla paní Hübnerová v celém sále ani jednu známou tvář. Když se dnes zamýšlí nad léty věznění, tak si uvědomuje, že díky nim dostala možnost poznat takové vrstvy obyvatelstva, se kterými by se bez této zkušenosti pravděpodobně nikdy nesetkala. Teprve ve vězení docenila idylická léta mládí, která mohla prožít, a duchovní prostředí, ve kterém vyrůstala. Co se týče odpuštění, tak své uvěznění vnímá v neosobní rovině, byla to věc režimu a lidi, kteří pro něj pracovali, byli jiného ražení, ale žádnou nenávist v sobě nepěstuje.
