Ing. Jiří Nor

„Později jsem stavěl modýlky lodí a stal se ze mě fanda do lítání. To lítání mě táhlo, takže když se rozhodovalo o vysoký škole, tak jsem chtěl pochopitelně študovat letectví. No, to nešlo v komunistickém Československu, to bylo vyhrazeno jedině pro studenty Vojenské akademie v Brně. Tak tam jsem se nekvalifikoval ani politicky, ani jsem neměl zájem o takovou instituci, tak jsem si vybral něco, co mně asi bylo nejbližší, to je fakultu strojní, která měla tu výhodu, že se na ni hlásilo méně žáků, než kolik chtěli přijmout, takže byla naděje, že bude věc bezproblémová. Já se domníval, že ano, napsal jsem ty přijímací zkoušky, přišlo za měsíc vyrozumění, že jsem podmínečně přijat: ‚Tak fajn, tak jedu na prázdniny, jo.‘ Otec zase cítil tam už tu krysu, co to znamená ‚podmínečně‘, tak začal běhat kolem a zjistil, že teda de facto nejsem přijat, protože, myslím z třinácti posudků, které byly součástí mého spisu, byl jeden záporný. Otec, on myslel, že oběhal všechny patřičné organizace, zaměstnavatele a stranickou organizaci u zaměstnavatele a v místě bydliště a ROH a nevím, co to všecko bylo. Bylo jich dvanáct a ten třináctý posudek, negativní, byl od uličního výboru v našem místě bydliště. A to stačilo pro to, jaksi všechno potopit. Otec se nechtěl dát, zkusil všechno, to a ono, mluvil s kádrovačkou, která, se ukázalo, byla... naprosto se s ní nedalo komunikovat atd. Až nakonec skončil u rektora techniky profesora Ježdíka, s kterým se znal ještě z dob studentských z ‚kolonky‘ na Letné. Vysvětlil mu ten případ. Ježdík se jaksi zatvrdil, říkal: ‚Todle, no todle není možný, já tady musim přijímat študenty se samejma trojkama a kdekoho. Tady mám študenta se samejma jedničkama, a voni mi ho nedovolej vzít.‘ Tak nakonec nějakým způsobem rektor přesvědčil i tu kádrovačku, a byl jsem tedy přijat bez té podmínky.“

„Po válce i na mě udělala vliv ta atmosféra svobody, toho nadšení národa, že lze zase budovat a jít dopředu, že spadlo to nacistické jho. A stejně tak pamatuji potom, po komunistickém puči v únoru 48, postupně jak tato nálada lidí a optimismus se měnil, až propadli tomu pozdějšímu nihilismu. Ta beznaděj nebyla okamžitá a v roce 48, 49 se říkalo: ‚Vždyť to je nesmysl. Tohle nemůže vydržet. Praskne to, praskne to v roce 50, praskne to v roce 52, pak v roce 53.‘ Trvalo chvíli, než si národ zvykl na to, že diktatura tu je a zůstane. Otec postoupil z toho Syndikátu spisovatelů, který byl vlastně rozpuštěn již v únorových dnech. Otec, myslím i ve svých pamětech, nám často popsal scénu, kde do jejich schůze prezidia vkročí skupina, která se prohlásí za Akční výbor, a oni všechny požádali, aby opustili místnost. Pánové Drda, Řezáč a nepamatuji si kteří další, přezdívalo se jim tenkrát drdo-řezáčovská klika, tito posléze rozpustili Syndikát československých spisovatelů, který měl nějakých 550 členů, a vytvořili svůj vlastní Svaz československých spisovatelů se 123 členy. Čili pětasedmdesát procent spisovatelské obce hodili přes palubu. Otec byl pochopitelně jeden z těch postižených. On byl dokonce zvlášť pronásledován, protože byl v té době jednatelem syndikátu, víceméně jeho mluvčím. Prezidentem, tuším, byl Karel Scheinpflug, a to jsem nakonec znal z vyprávění a později i z otcových pamětí. Tak nastalo to období po tom 48. roce, kdy se, pro mnoho lidí to bylo, otázka přežít těch pár let, než ten nelidský režim se položí.“