Ing. Jiří Nor

„Bylo mi potěšením maturovat taky z matematiky, fyziky a češtiny. V tom jsem byl ve všem dobrý, ale ruština mě překvapila. Já si vytáhl otázku Mladá garda, Molodaja gvardija. Knížka, která byla součástí předepsané povinné literatury. Já jsem prošel těmi všemi třídami – Fučíkův odznak atd., aniž bych kdykoli tuto knihu měl v ruce. A teď jsem dostal tam krátký úryvek textu a měl jsem vykládat o této knize. Tak mě zachránilo to gymnázium ruské, protože jsem plynnou ruštinou mluvil naprosto o ničem, což celkem jaksi ostatní členy komise udržovalo ve stavu jakéhosi polospánku. Ruštinářka, musím říct, spolupracovala. Pochopila, že nic nevím. Já si pamatoval jenom jedno jméno z té knihy, dodnes si pamatuji, že Oleg Koševoj, jsem vykládal, že ‚vychodil odin malčik‘, ale nezastavil jsem se, takže po několika minutách toho plynulého žvanění ona se podívala po těch členech komise a že ‚výborný, je to dobrý‘. Tak jsem odmaturoval i s jedničkou z tý ruštiny.“

„Později jsem stavěl modýlky lodí a stal se ze mě fanda do lítání. To lítání mě táhlo, takže když se rozhodovalo o vysoký škole, tak jsem chtěl pochopitelně študovat letectví. No, to nešlo v komunistickém Československu, to bylo vyhrazeno jedině pro studenty Vojenské akademie v Brně. Tak tam jsem se nekvalifikoval ani politicky, ani jsem neměl zájem o takovou instituci, tak jsem si vybral něco, co mně asi bylo nejbližší, to je fakultu strojní, která měla tu výhodu, že se na ni hlásilo méně žáků, než kolik chtěli přijmout, takže byla naděje, že bude věc bezproblémová. Já se domníval, že ano, napsal jsem ty přijímací zkoušky, přišlo za měsíc vyrozumění, že jsem podmínečně přijat: ‚Tak fajn, tak jedu na prázdniny, jo.‘ Otec zase cítil tam už tu krysu, co to znamená ‚podmínečně‘, tak začal běhat kolem a zjistil, že teda de facto nejsem přijat, protože, myslím z třinácti posudků, které byly součástí mého spisu, byl jeden záporný. Otec, on myslel, že oběhal všechny patřičné organizace, zaměstnavatele a stranickou organizaci u zaměstnavatele a v místě bydliště a ROH a nevím, co to všecko bylo. Bylo jich dvanáct a ten třináctý posudek, negativní, byl od uličního výboru v našem místě bydliště. A to stačilo pro to, jaksi všechno potopit. Otec se nechtěl dát, zkusil všechno, to a ono, mluvil s kádrovačkou, která, se ukázalo, byla... naprosto se s ní nedalo komunikovat atd. Až nakonec skončil u rektora techniky profesora Ježdíka, s kterým se znal ještě z dob studentských z ‚kolonky‘ na Letné. Vysvětlil mu ten případ. Ježdík se jaksi zatvrdil, říkal: ‚Todle, no todle není možný, já tady musim přijímat študenty se samejma trojkama a kdekoho. Tady mám študenta se samejma jedničkama, a voni mi ho nedovolej vzít.‘ Tak nakonec nějakým způsobem rektor přesvědčil i tu kádrovačku, a byl jsem tedy přijat bez té podmínky.“