Ing. Theodor Jan

„Tehdy nebyla ještě naše policie na Pernštýně kontrolována seshora a ti mi telefonovali: ‚Heleď, ty tady máš v trezoru služební pasy pro tebe a rodinu. Přijď si pro ně, možná se ti budou hodit.‘ Přišel jsem na policii na Pernštýně, otevřeli trezor a dali mi pasy. Nemusel jsem emigrovat nějakým násilím. Projel jsem s rodinou ve staré škodovce přes hranice docela normálně a ještě mi ten pohraničník říkal: ‚Tak hodně štěstí, pane inženýre.‘“

„Tehdy jsem ještě doufal, že se nám to povede nějakým způsobem ošvejkovat, Rusové odejdou a my budeme pokračovat. Nějakou dobu to tak šlo. To byli ještě ve vládě lidi jako třeba Smrkovský. Zátopek měl co říct. Bylo to ještě nadějné. Jenže pak v květnu přišlo plenární zasedání komunistické strany, na kterém se dostal k moci Biľak, Jakeš a ten slovenský prezident. Tak jsem viděl, že tady je konec.“

„Šli jsme po Palackého nábřeží a měl jsem připíchnutou trikoloru s černou stužkou. Na Palackého náměstí přišel takový chcípák, ruský oficír. Prcek s automatem. Kdybych mu ji tíhnul, tak by šel přes plot. ‚Dolů!‘ Musel jsem to sundat. Chvíli jsem protestoval. Manželka křičela: ‚Neblbni, neblbni, on tě zastřelí, neblbni, neblbni!‘ Dcera brečela. Tak jsem mu to hodil pod nohy. Hádal jsem se s ním. Říkal jsem mu: ‚My jsme tady doma. Ty mi nemáš nic co říkat, ty jsi invazor.‘ Nakonec mi moje kecy byly stejně na nic.“

„Já naivka si tenkrát myslel, že je možné... vůbec jsem neuvažoval o celkové mezinárodní situaci. Myslel jsem si, že jsme tady, a co uděláme, to budeme mít. Možná jsem to tak měl po tátovi. A když půjdou slušní lidi do komunistické strany, tak vyházíme ty lumpy a uděláme z Československa to, co bychom chtěli mít, nebo to, jak jsme si Československo představovali po roce 1945 v rámci Evropy. Se socialistickým programem, ale bez násilí. Bylo to absolutně naivní ode mě, ale holt jsem takový byl.“