Ludmila Ševčíková

* 1930

  • „Otec tam napřed dělal topiče. Potom už to na něj bylo těžké, tak prosil, ať mu dají něco lehčího, a oni mu dali drát peří. Prsty měl úplně tvrdé z toho, jak pořád drali peří. Když si člověk představil toho hospodáře, co on toho zbudoval, vypěstoval, zasadil, a najednou měl drát peří. Na to nemůže člověk ani myslet.“

  • „A potom za nimi [za Rusy] přijela taková banda, to byli už Rumuni, a oni před sebou hnali, co kde ukradli: koně, koníky, krávy, telátka. A uměli výborně jezdit na koních. A hnali se do toho našeho dvora. To bylo děsné, co my jsme tam zažili. Co mohli ukrást, to ukradli, byli to takoví darebáci. Nevím, jak dlouho u nás byli, ale všechny krávy nám sebrali a hnali je dál. Zabili nám prasata. Taky jsem viděla u potoka ležet krávu bez jedné kýty. Oni ji zabili, uřezali si tu nohu, připravili si ji k jídlu a zbytek tam nechali. Když bylo po všem, tak naši chlapi museli ty zdechliny pálit, protože hrozně smrděly. Když jsme se vrátili z Bánova, viděli jsme doma tu hrůzu, která po nich zůstala. Motykami jsme museli v bytě shrabávat bahno. A všechno bylo vykradené. Oni byli takoví chudáci, ušmudlané děcka. Oni nic neměli. Třeba jsme měli v kuchyni otoman potažený pěkným barevným plyšem. Některý z těch chudáků si to vyřezal a vzal. Těch nám bylo až líto. Když jsme se vrátili, tak jsme dřeli a dřeli. Nám nezůstalo nic.“

  • „Už jsme viděli, jak přijíždí od Bánova [osvoboditelé]. Všichni a zvlášť otec jsme byli překvapení. Čekali jsme totiž ty naše osvoboditele, protože všichni Rusy vychvalovali. Takže osvobození jsme si představovali úplně jinak. Když se blížili, měli koně a vozík. Neměli auto. Přijeli až k našemu domu a náš otec je vítal. Oni ho vzali a zavřeli do kurníku a stejně tak všechny chlapy, kteří u nás byli. Jeden voják je hlídal. My jsme byly ve sklepě, kde jsme měli brambory. Otec nás tam zavřel, byly jsme tam jak ve vězení. Pamatuju si ten dupot v chalupě, když vojáci prolézali ty chalupy. Šli jeden za druhým. My jsme tam všechno nechali. Když chlapy pustili, tak otec přišel za námi a řekl nám, ať rychle utíkáme do Bánova. Vzpomínám si, že jsem na sobě měla župan a pršelo, ve sklepě nám byla zima, tak jsme se oblékli a utíkali do Bánova. Vojáci stříleli z kaťuší, byly to silné rány. Jenom nám ukazovali, ať si zacpeme uši. Tehdy nám říkali, že střílejí na Luhačovice. Já jsem tehdy nevěděla, co jsou Luhačovice. Chvíli u nás pobyli a potom zase odjeli. Jeli přes Nezdenice a Rudice.“

  • „U nás byli jedni deputátníci a měli tři chlapečky a jeden z nich vystudoval na kněze. On potom začal pracovat proti komunistům, a tak ho chtěli za to zavřít. Někdo tehdy volal otci, aby ho vyzvedl a někam odvezl. Otec se ráno sebral a jel do toho Bánova pro něj, protože ten chlapec se u nás v pivovaru narodil, prožil tam dětství, takže náš otec k němu něco cítil. Když ho měl vyzvednout, on už byl pryč. A to bylo to hlavní, proč tatínka zavřeli. Vzali ho do Hradiště, kde byl 14 měsíců ve vyšetřovací vazbě. Když nás tam zavolali k soudu, nemohli jsme ho poznat. Náš otec byl dřív takový mohutný, ale tam byl chudý. Poznali jsme ho podle brýlí, které nosil. U toho soudu ho odsoudili. Pak byl ve věznici v Ostravě, pak ještě někde a pak v Čechách, kde i skonal. Byl tam víc než osm měsíců. Nám to přišel popovídat jeho spoluvězeň, kterého potom pustili. Otec dostal nějaké peníze a šel si za ně v tom jejich obchodě koupit vajíčko. S tím vajíčkem šel zpět na pokoj, tam spadl a hotovo.“

  • „A to byl začátek komunismu. A začalo to znovu. Kulaci na to nemají nárok, to nemají dělat. My jsme byly tři sestry, já jsem byla nejmladší, tak ty dvě nemohly studovat. Synové od našich deputátníků se nesměli vyučit. To bylo peklo. Člověk už na to byl tak zvyklý, že jsme ani nenaříkali, jen jsme si hleděli toho, aby děti měly co jíst a aby se opralo prádlo. Taky jsme se museli starat o dobytek. Ten otec byl chudák. Měl 53 let, když ho zavřeli do vězení za nic, a za osm let tam zemřel.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Luhačovice, 29.07.2021

    (audio)
    délka: 01:20:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Luhačovice, 23.09.2021

    (audio)
    délka: 56:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nevěděla jsem, proč vůbec žiju, když jsem neustále začínala od začátku

Ludmila Ševčíková svačící na poli na konci 40. let 20. století
Ludmila Ševčíková svačící na poli na konci 40. let 20. století
zdroj: Archiv pamětnice

Ludmila Ševčíková, rozená Cechová, se narodila 16. dubna 1930 na statku v Nezdenicích, který koupil její otec František Cecha. Na konci války pobývali na statku němečtí vojáci, jež po osvobození vystřídali rudoarmějci, kteří statek kompletně vyrabovali. V roce 1948 Ludmila absolvovala hospodyňskou školu v Boskovicích. Rok nato se provdala za Josefa Ševčíka, který na nezdenickém gruntu pracoval. Byl o deset let starší. Záhy se jim narodil syn Jan. Štěstí statkářské rodině dlouho nevydrželo. O dva roky později zatkli otce pamětnice Františka Cechu za to, že chtěl pomoci knězi Rudolfu Remigiu Jančovi, který byl režimem pronásledován a který zároveň na nezdenickém statku vyrůstal. Františka Cechu odsoudili na deset let odnětí svobody za velezradu. Zemřel v nápravném pracovním táboře ve Valdicích v roce 1958. Státu taktéž propadl veškerý majetek, a tak se mladá rodina Ševčíkova musela přestěhovat do Pozlovic, kde se jim narodil druhý syn František, a později do Luhačovic, kde pamětnice pracovala v kojeneckém ústavu a v jeslích. Po sametové revoluci rodina Ludmily Ševčíkové požádala v restituci o navrácení majetku. Soud rodině vyhověl pouze částečně.