„Bylo to odpoledne, někdy asi ve dvě hodiny, kdy začal ve vesnici poplach, protože jeden občan, pan Drápela, se šel podívat na pole a uviděl na kopci spoustu vojska. On se domníval, protože vlastně ta armáda se mu zdála tmavá, tak se domníval, že to jsou Němci. Tak honem utíkal do vesnice a křičel, že jsou tam gestapáci. Všichni se polekali, schovali se nebo utíkali pryč. A já jsem tenkrát pásla housátka a nějaká paní, paní Svobodová, mně říká: ‚Mařenko, seber housátka a utíkej domů, u lesa Famfulovýho je spousta gestapáků, tak utíkej se schovat.‘ Takže já jsem běžela domů, doma už to věděli, a chtěli jsme utéct ven do polí. Jenomže to už jsme slyšeli cval koní a můj otec byl poměrně odvážnej, tak ze zahrady seshora, protože silnice byla pod naší zahradou níž, se podíval a zjistil, že jsou to Sověti. A tak zavolal: ‚To jsou naši!‘, a z těch okolních domů, to slyšeli, protože člověk v takovou chvíli poslouchá, co se děje, že. Tak šli z domovů, ale tam nahoře už to taky věděli a vítali tu ruskou armádu. I já jsem se odvážila, schovala jsem se za stromeček, za takovou jablůňku malou, a viděla jsem, že v první řadě bylo asi pět koní a uprostřed byl bílej kůň a na něm seděla žena. A za tím cválali další vojáci. Nejdřív to byli na koních, potom auta s vojákama a taky ty pontonový auta. To vlastně nikdo neznal tenkrát, ty staří vojáci z první světové se dohadovali, co to asi je. Stejně tak se dohadovali, co to mají za zbraně, kalašnikova neznali. A pak ještě nějaký děla, ale tanky tam nejely, přes naši vesnici. Trvalo to asi dvě hodiny a to vím, že můj otec poznamenal: ‚Proč ten Josef – myslel tím Stalina – proč ten Josef má s sebou tolik vojska?‘ No, bylo to moc.“