Zdeněk Uhlíř

„Otec se znal s podplukovníkem Kolářem, kterej byl před válkou důstojníkem československý armády a byl i velitelem milovického letiště. A když začala válka, dostal se do nemocnice na Vinohrady, a protože Kolářovi pocházeli z Hostína, s otcem se odmalička znali. Protože na gestapu věděli, že se s ním otec zná, předpokládali, že by mohl vyvíjet nějakou odbojovou činnost, takže prováděli výslechy nejen toho podplukovníka Koláře, který byl v nemocnici, ale i otce. Nikdo ale na nikoho nic neřekl, takže nemohli prokázat, že se zúčastňujou nějaký odbojový činnosti, a otec byl na základě toho propuštěn. Ale osud podplukovníka Koláře byl takovej, že z nemocnice se už nedostal.“

„Přes Cestovní kancelář mládeže jsme jeli do mládežnického tábora, kde byli zastoupení mládežníci ze socialistických zemí. Hráli jsme tam fotbal, chodilo se na zábavy a byly tam i různý soutěže, fotbal, volejbal, tenis, ale i výtvarné soutěže, z nichž jedna mi utkvěla hodně v paměti. Z písku jsme měli vymodelovat, co nás napadne, a my už trochu byli postižený demokracií v tisku a věděli jsme, že sovětský vojska se nechtěj stahovat z Český republiky po tom cvičení. A tak jsme u moře vymodelovali Pražský hrad a zapíchli jsme tam československou vlajku a kolem Pražského hradu byly z písku vyrobený tanky. A přišli organizátoři soutěže, okamžitě ukončili soutěž a všechno rozkopali. To už byl náznak toho, že se něco bude dít a že v socialistických zemích klíčila zloba a nenávist proti tomu, co se u nás děje.“