"Jak jsem byl v Černovicích, tak mě pozvali na štáb. Pozval mě politický poručík Turjanica. Byl to komunista a agent NKVD. Povídá mi: ‚Tvůj brácha padl u Kyjeva a ty bys už vůbec nemusel jet na frontu. Půjdeš s námi. My tady končíme a budeš mít nějaké křeslo na Podkarpatské Rusi.‘ Já jsem to odmítl a možná i to mi zapříčinilo, že jsem pak byl tady u těch komunistů vedený jako ten, který je odmítl."
"‚Poslouchej, nikam nechoď, tam do Gulagu půjdeš - vši, hladový budeš...‘ Všechno přesně říkal dopředu, jak to tam bylo. To musel vědět. Musel tam být nebo co. Já jsem měl pořád tu myšlenku, co mi říkali, že na hranicích jsou lidi, co udávají gestapákům, tak já říkám: ‚Poslouchejte, opravdu vám děkuji, ale já se už rozhodl, tam je i můj brácha.‘ On mi na to: ‚Ty si na mě ještě vzpomeneš!‘"
"Nákladní lodí nás přivezli do Dudinky. Odtud jsme se připravovali do toho Norilska. Norilsk je už úplně u moře. Tam bylo spoustu táborů. Bylo jich celé město. To jsme už přijeli do pracovního tábora. Bylo to v teplejších dnech, byla ‚ottepel' [obleva]‘. Pár baráků tam už bylo, ve kterých jsme se prospali a stavěli jsme si baráky pro sebe zvlášť. Stavěly se z fošen na pilotech. Hranoly se z obou stran pobily fošnami a zaplňovalo se to pilinami a tak dále. Teď jsme už byli v opravdovém gulagu."
"Pozvali mě na štáb k majorovi kontrarozvědky. Hned jak mě zval, tak jsem věděl, že to bude něco. Už jsem měl zkušenosti s NKVD. Pozdravil jsem a on: ‚Soudruhu, dáš si koňáček?‘ Já mu řekl: ‚Prosím tě, ty moc dobře víš, že já nepiji.‘ Tak on: ‚Kafíčko?‘ Já už věděl, co bude, tak jsem s nimi nechtěl mít nic společného a říkám: ‚Já když piju kafe, tak mě hrozně pálí žáha.‘ Teď začal, jestli mám nějaké těžkosti. Já mu odpověděl, že vše probíhá lépe než na frontě. On na to: ‚Tak my bychom ti pomohli,‘ a podsunul mi asi tři listy, abych je podepsal. Teď tam bylo o tom Malousovi. Poslouchá cizí rozhlas, šíří to mezi vojáky, spojení se zahraničím a takové voloviny. Jak jsem to přečetl, tak jsem se začal smát. Řekl jsem si: Počkej, já ti ukážu, s kým máš tu čest. Já tě trochu vyvedu z míry. On zčervenal a povídá: ‚Co se směješ?‘ Já věděl, že to napsal a vykonstruoval on, tak říkám: ‚Bodejť bych se nesmál! Co je to za vola, co to psal, člověče?‘ Jéje. Já myslel, že ho trefí šlak. Nemohl promluvit, ale ovládl se a pak říká: ‚Ale ty to podepíšeš.‘ Já říkám: ‚Nepodepíšu! Poněvadž to je lež. Jak může poslouchat cizí rozhlas, když spolu bydlíme na jedné světnici a nemáme ani rádio!‘ Pak jsem pozdravil a odešel. Za tři dny mě znovu pozval a zase: ‚Podívej se, kariéra a tak dále, a tak dále.‘ Já jsem to odmítl a hotovo."
"Nastoupili jste do té brigády po čtyřech a za sebou. Strážní vzadu i vpředu. A teď ta modlitba: ‚Šag vprávo, šag vljévo, peremeňjáju oružije!‘ – když uděláte krok vlevo, krok vpravo, tak střílejí. A taky stříleli. Někdo to taky udělal naschvál, aby ho zastřelili. U cest, jak jsme šli do práce, tak byly sudy a v nich solené ryby. Stráž byla jen vepředu a vzadu. Nebáli se, že utečete do Sibiře za polární kruh, kde je mráz. Tam chcípnete hned. Nikde žádné jídlo. To spíš přežijete v táboře. Ti, co šli s krumpáči vpředu, tak do sudů bouchli, narušili je a ti další sem tam šup tu rybu, aby měli co jíst. Teda pokud to šlo, protože strážný občas jen tak střelil vězně na poplach."
„Co vás nejvíc zasáhlo, co pro vás byla největší změna?“ – „Pro mě to, že mě rehabilitovali. Ano. Poněvadž jsem v šedesátém devátém roce vystoupil v Praze na sjezdu – jak odvezli Dubčeka a vládu do Moskvy – na jejich obranu a kritizoval jsem 21. srpen 1968. Odsoudil jsem to. Říkal jsem: ‚Podívejte se, tady jsou naši spojenci. Já s nimi bojoval. Šel jsem z Buzuluku až do Prahy a osvobozoval jsem ji.‘ Tam jsem proti tomu tvrdě vystoupil. Říkal jsem, že bylo tisíc jiných způsobů, jak sem dostat vojska. A ne rabovat, rozbít na hranicích zátarasy, aby tady byli mrtví – jak na jedné, tak na druhé straně. Tak jsem to řekl a měl jsem ohlas. Smrkovský mi pak přišel gratulovat. Pak mě vyhodili a v osmdesátém devátém roce jsem byl rehabilitován.“
"Ráno byl nástup na snídani. Dali vám půl litru vody a kousíček ryby. Na celý den jste fasoval devadesát deka chleba. Oběd nebyl. Večer pak byla polévka a nějaká kaše. Jak jste dělal, tak jste dostával chleba podle toho, jak jste plnil normu. Když jste plnil normu, tak jste dostal 80–90 dkg. Když jste plnil míň, tak 70 dkg, a pokud jste normu nesplnil vůbec, tak třeba 30–35 dkg, a to už bylo blbý. Ono tam byla výhoda v tom, že tam mráz dosahoval až 60 stupňů. Mělo se dělat jen do minus 40 stupňů. Pak už se dělat nemělo. Pokud jste dělal dál, tak norma klesala. Pro zdravého člověka to šlo, ale představte si, že už několik měsíců sedíte ve vězení, že jste fyzicky zdeptán a teď se chodilo až 5 km pěšky na práci. Ráno jak jste posnídal, tak byl nástup. To jste musel rychle nastoupit, poněvadž ti vrahové, co tam byli, tam běhali a hnali vás tam a bouchali, poněvadž lidi se tam schovávali, nechtěli jít na práci. Byla zima, to bylo hrozné. To byste byl radši hladový, než jít ven."
„Nezměnil všechno tak, jak by to mělo být – demokracie a tak dále. Teď hrají roli jen peníze. Podívejte se, ať vezmete všechno, co bylo: topné oleje, všechno. Miliony hrají roli a všechno se nakonec zametlo pod koberec. Tady mám už dva roky práci s jedním estébákem…“
"Tam byly uhelné doly, platinové doly, pak tam byly ohromné továrny a slévárny. Lidi dělali silnice. Když byl sníh, tak je čistili. Byl tam lom, kde se lámal kámen. Já jsem se od začátku dostal právě do lomu, kde jsme dobývali kameny na cesty."
„Znám moc dobře, poněvadž, jak říkám: mám prostudovanou jak ideologii kapitalistickou, tak socialistickou, resp. komunistickou. Znám výborně klady i zápory obou těchto ideologií. Říkám: nejhorší je to, co bylo tady. To nebyl žádný komunismus, to byl socialismus. Bylo to svinstvo.“
"Byl odstřel a pak jsme kameny rozbíjeli pomocí dláta a krumpáče. Byl tam jeden takový dost slabý, co si sedl na špalek a krumpáčem do toho bušil. Přišel strážný a asi třikrát ho praštil do zad pažbou. Byl mrtvý do dvaceti minut a vůbec nic se nedělo. Jak potom nastaly ty velké mrazy a nastala veliká sněhová bouře, které říkali ‚purga‘, tak se úplně všechno zaneslo sněhem, že jsme museli dělat tunely, abychom se dostali k ‚vachtě‘ na práci nebo do kuchyně na jídlo. Jak se odhazovala silnice, tak jste házel dva metry a pak další dva. To jste měl několik dvoumetrových schodů podél silnice. To pak ztvrdlo a bylo to tvrdé jako tohle. To jsme takhle čistili cestu ke slévárnám a tam bylo dost teplo, tak jsme se vždy odskočili ohřát. Jak jsem tam jednou šel, tak mě zpozoroval strážný. Jak jsem to zjistil, tak jsem mazal. Jak za mnou běžel, tak máchl pažbou, puška mu vylítla z rukou a trefila mě. Ta rána nebyla tak prudká, jako kdybych stál, ale půl roku jsem nemohl pořádně chodit. Takhle oni likvidovali lidi."
"Tak tam jsme pobyli nějaký měsíc a odtud zas nákladní lodí dál za polární kruh. Na té lodi vezli i ty Rusáky, zloděje, a tam se už odehrávaly i vraždy. Osobně jsem žádnou neviděl, jen jsme slyšeli, že tam byl někdo zavražděn a že toho vraha ruští vojáci odstřelili a hodili do vody. Víte, oni si tam s nimi nehráli."
"Já pořád šel lesem, tou polní cestou, a najednou jsem uslyšel dupot. Na koních jela sovětská hlídka. Postavil jsem se a zůstal stát. A najednou, jak byli asi třicet metrů, tak na mě namířili zbraně a: ‚Ležiš!‘ – abych si lehl. Tak jsem si lehl. Přišli tam. Roztáhnout ruce a tak dále. Přiblížili se a: ‚Gdě oružije?‘ – jestli mám zbraň. Já říkám, že nemám žádnou zbraň. Tak mě prošacovali, a abych vstal. A teď mě hnali zpět tam, kde jsem přešel hranici. Představte si: z jedné strany na koni, z druhé strany na koni a zezadu na koni. Já byl sportovec, tak mi to nevadilo. Tak mě přivedli na hranici, abych ukázal, kde jsem přešel. Ukázal jsem jim to a pak mě šoupli do boudy, kde se mnou dělali předběžný protokol. Proč jsem přeběhl a tak dále. Bylo to ve skutečnosti dost kamarádské."
"Já byl sportovec. Běhal jsem, hrál fotbal, cvičil jsem. Doma jsme měli hospodářství, tak jsem makal a byl otužilý, takže jsem to vydržel. Ale pak už jsem v tom táboře docházel tak, že jsem vážil 40 kg a nemohl dál pracovat. Tak mě dali na vytahování hřebíků ze starých prken. Nějaký měsíc jsem dělal tuhle práci. Říkali mi už ‚dochoďjága‘."
"Teď mě postavili ke sloupu, já koukal, jestli mě oběsí. No ale za chvilku mě jeden odvedl nahoru a tam mě vyšetřovalo NKVD. Teď to bylo osvětleno. Byl jste ve světle tak, že když jste se pohnul, tak každý sválek na vás byl vidět. A teď oni, proč jsem přeběhl. Já říkám: ‚Za první světové války jsme měli v Rusku legionáře, kteří bojovali, a tak teď my, teda hlavně já, utíkám proto, že se zorganizuje naše armáda a my budeme bojovat proti Němcům, abychom osvobodili Československo.‘ A teď kolik jsem dostal peněz, kolik zlata, kde je centrála naší špionáže. Oni my nevěřili, že jsem student. Že jsem špión, jaké mám úkoly a tak dále. Já pořád mlel to svoje, poněvadž to musíte pořád opakovat. Nesmíte nic zpochybnit. Když něco zpochybníte, tak je to pět let navíc."
"Co mi pomohlo v přežití v tom koncentráku, gulagu, v tom Norilsku? Já měl kamaráda, který se jmenoval Malinič. Byl z Orichovic u Užhorodu. Tenhle chlap spal vedle mě. Jednou mi povídá: ‚Ty, poslouchej. Nemáš hlad?‘ Já říkám: ‚To víš, že mám!‘ A on, víte… vytáhl rybu. Ježišmaria! A už jsem neměl hlad. Druhý den taky. Byly marinované a daly se jíst syrové. Já mu říkám: ‚Odkud to máš, člověče?‘ On: ‚Z kuchyně NKVD.‘ Představte si! Neřekl mi jak, ale vždy se tam v noci přes stráže a osvětlení dostal a přinesl rybu. Ale co se mu stalo. On byl hrdina. Jak jsme dělali v zóně blízko města, kde nebylo moc stráží, tak se ztratil do města žebrat o chleba. Jak se vracel, tak ho odhalil pes. Když se přiblížil, tak ho začal mlátit strážný pažbou a pes mu skákal po přirození. A on se bránil! Dostal to, ale jak ten se hrdinně bránil, to byste ho museli vidět!"
"Ve Skolje byl první přechodný tábor. Než jsem utekl do Sovětského svazu, tak jsem měl sen. Zdálo se mi, že jsem se dostal do tábora. Svah, potok, ty baráky. To, co se mi zdálo, bylo přesně tak. Přivezli nás do Skolje. Jésusmaria, to když jsem viděl ty lidi roztrhané! Každý hned na vás, co nového. Lidi tam byli zařazení do takových brigád do kuchyně. No ale teď jsme neměli nádobí. Každý si vydlabal něco ze dřeva, nebo z nějaké konzervy. Já to nemohl jíst. Já nebyl zvyklý na takovéto jídlo všechno dohromady. Jésusmaria, jak se ostatní hrnuli, když jsem jim to dal. Ten chleba, co jsme dostali na cestu, ten jsem jim taky dal a oni se po tom trhali. Jésusmaria. Ten chleba nebyl špatný, ale jak jsem byl na jídlo zvyklý, tak mi to nějak nešlo jíst. Moc jsem nejedl. Spalo se na palandách, ale jak jsme tam přišli, tak už bylo všude plno, tak se to střídalo. To jste třeba celou noc chodil. Za pár dnů vši, plno. V táboře to bylo hrozné. Z tábora nás vozili každý druhý den na vyšetřování NKVD. Teď nás zase vyšetřovali, že jste špión, 'rozstreljájem' a tak dále. Působili jenom psychicky. Nemlátili nás."
"Jak udělal Beneš smlouvu se Sovětským svazem, aby se tam mohla organizovat československá armáda, tak pak vyhlásili rádiem, že se tam můžeme hlásit. Jak nás pustili, tak nás nasadili do platinových dolů. Představte si, jak jsme měli blbé podmínky. Měli jsme sáně z fošen, jak je kreslil Lada. Tahaly se za tlustý drát. Na ně jsme nakládali hlínu. Jak jsme dostali první výplatu, tak jsem si koupil celý bochník chleba, asi kilo másla, cukr a čaj. Jak jsem večer přišel z práce, tak jsem si uvařil dva tři litry čaje a představte si, snědl jsem celý ten dvoukilový chleba s máslem. Říkal jsem si, ať se jednou najím. Říkal jsem si, že mi to nebudou doma věřit, ale fakt, jak jsem byl vyhladovělý, tak jsem to všechno snědl. A teď, představte si. Mně bylo blbě. Všecko mě začalo bolet. Víte, já myslel, že je konec. Ale po určité době jsem v bolestech usnul."
"Byl takový krásný den. Tam už bylo lidí! Všelijakých. Hlavně Židů. Bylo teplo, asi čtyřicet stupňů. Nastoupili jsme venku na plac. A teď četli rozsudky: 'Podle paragrafu 80 nebo 90 odsuzuje se ten a ten za ilegální přechod hranice.' Teď ty pálky. Pět let. Deset let. Za první republiky jsme ve škole dostávali brožuru Cizí kraje, jiné mravy, a tam se taky psalo o Sovětském svazu. Byly tam fotografie. Zmrzlé vagony ze Sibiře a z Dálného východu. Popisovaly se tam mrazy a všechno. A teď, jak zazněl rozsudek tři roky těžkého žaláře na Dálném východě... Byl to nejnižší trest, co tam padl, ale jak to četli, tak jsem cítil, jak mi jde mráz od nohou až nahoru. Vžil jsem se do toho, co bylo propagováno v tom časopise."
"Postup byl výborný. Všechno tam bylo rozsekáno dělostřelectvem a letectvem, že z lesa byly zápalky a živá duše tam nemohla přežít. Pak přišel ten nejtěžší boj u Wrocanky a Machnowky. Do Wrocanky jsme dorazili v noci. Ráno jsem chtěl nechat zakopat naše postavení. Náš kapitán Semenďák říkal, že ne, že se bude postupovat. Tak jsem rozebral automat, začal jej čistit a říkám: ‚Hoši, dneska bude perný den. Připravte se.‘ Než jsem to složil, tak fííííí – přilétl dělostřelecký granát. ‚No nic, ať střílejí.‘ Ale pak další. ‚Tak to je zlé. Zastřelují se!‘ Bez rozkazu jsem běžel na druhou stranu pro střelivo. Tam je již začali postřelovat a byli tam první ranění. Ti, co se předtím chlubili, že to znají a tak dále, začali ustupovat. Já na ně: ‚Neblbněte!‘ A oni na mě začali nadávat: ‚Ty ucho!‘ Nakonec se mi je ale podařilo vrátit zpět. Jak jsme se vraceli zpět, tak na nás letadlo a my rychle mezi stromy. Pak jsme zase vystříleli všechno střelivo. Rusáci vezli kolem pro svoje, tak jsme na ně zavolali, oni nám dali a tím jsme zastavili útok. Bylo tam už hodně mrtvých. Kdybychom útok nezastavili, tak je to všechno pryč."
"Mrtví vždycky jsou, ale nejhorší to bylo u Mikulova. Mráz minus dvacet stupňů a teď tam nahnali ty, co Slováci mobilizovali. Mladé kluky hnali dopředu. Němci to tam měli pěkně opevněné. Z jedné strany, z druhé svah, zabetonovaný a všichni stříleli. Tam padlo moc lidí. A když někteří ti mladí chtěli ustupovat, tak tam byli vzadu Rusáci. „Prásk“ – a hotovo. U Wrocanky taky někteří padli takhle zbytečně. Ani o tom nechci vypravovat."
"V Krasnojarsku jsme chodili vykládat lodě. Na lodích bylo dobré, že se tam dal sehnat chléb a podobně, poněvadž v táboře to byla pořád mizérie. Polévka, co dávali ráno, byla, jak když spláchnete hrnec po mlíku. Když tam byl brambor, tak každý ukazoval, že ho má. Tam bylo s jídlem špatně. Už to tam bylo promíchané s těma ruskýma žulíkama, zlodějema. Byli tam kasaři a všichni tihle odborníci. Když jste prošel mezi nimi dvacet metrů, tak jste byl okraden. Tam vás o všechno okradli."
Jan Plovajko se narodil 5. února 1922 v obci Tuří Bystrá na Podkarpatské Rusi. Po záboru Podkarpatské Rusi Maďary utekl přes Užok do SSSR s cílem bojovat proti okupantům. Byl však zajat sovětskou hlídkou a posléze vyslýchán NKVD. Poté byl spolu s dalšími běženci eskortován do sběrného tábora ve Skolje. Po třech měsících vyšetřování byl převezen do věznice ve Striji. V táboře panovaly lepší podmínky, ale Plovajko byl nadále vyslýchán NKVD. Z vězení ve Striji byl převezen do Starobělska, velikého kláštera předělaného na lágr, ve kterém probíhaly procesy s uprchlíky. Ti byli odtud rozesíláni do různých gulagů po celém Sovětském svazu. Po dvou měsících strávených ve Starobělsku byl Plovajko odsouzen ke třem rokům těžkého žaláře na Sibiři. Po Krasnojarsku byl převezen do Norillagu, komplexu pracovních táborů v okolí města Norilsk, kde strávil celkem tři roky. Po uzavření spojenecké smlouvy prezidentem Benešem se Sovětským svazem v roce 1943 byl Plovajko z gulagu propuštěn do vznikající československé armády. Po několikaměsíční rekonvalescenci se spolu s dalšími asi 50 Čechoslováky vydal na cestu do Buzuluku. Absolvoval nejprve pěší výcvik u majora Moravce a následně výcvik u těžkých minometů. V Kamenci Podolském vedl základní výcvik skupiny 40 žen z Volyně. První bojové zkušenosti získával v bojůvkách se skupinami banderovců. Nejvíce však vzpomíná na boje v Dukelském průsmyku a u Liptovského Mikuláše. Po válce se Jan Plovajko rozhodl zůstat v armádě. V hodnosti poručíka měl nejprve zajišťovat pořádek na Těšínsku a následně u hranic s Rakouskem. Po zklidnění situace v pohraničí odjel na aplikační kurz do Olomouce. Z Olomouce byl odvelen do Trutnova na pozici velitele kasáren. Tam jej zastihly události roku 1948. Komunisté se jej snažili nejprve přimět ke vstupu do komunistické strany a ke spolupráci při čistkách v armádě. Poté, co Plovajko odmítl spolupráci a nabídku vysokých postů v civilní správě či armádě, byla proti němu vznesena vykonstruovaná obvinění. V polovině roku 1948 vtrhla do jeho důstojnického bytu v Trutnově skupina příslušníků StB a provedla domovní prohlídku. Na základě nalezených a zabavených legálně držených zbraní a osobní korespondence bylo proti Plovajkovi vzneseno obvinění ze záškodnické činnosti, kontaktu s cizím nepřítelem a vraždy. Vzhledem k absurdnosti obvinění a množství svědků, kteří svědčili v Plovajkův prospěch, byla veškerá obvinění proti němu zrušena. Po dalším obvinění ze strany StB byl Plovajko „z důvodů opakovaných poklesků“ propuštěn z armády s platností od 17. září 1950. Až do konce 70. let, kdy odešel do důchodu, vykonával Plovajko různá dělnická povolání. Jan Plovajko žil v Trutnově, zemřel v lednu roku 2020 ve věku nedožitých 98 let.
