Josef Pokorník

„Potom došli tito Rusi, to jsem byl akorát v Brně v nemocnici. A to přišla sestra, to bylo v srpnu jednadvacátého v pět hodin. Říká: ‚Přepadli nás Rusi.‘ Já říkám: ‚Jak nás možú přepadnút Rusi, když jich máme tady.‘ Dyť oni tady byli, aj ti vojáci. Podívám se z postele a vidím letadlo za letadlem, ty andule těžké. No, říkám: ‚To snad není pravda.‘ A mě v ten den pustili dom. Tym náměstím jsem procházel, ale já jsem měl strach, tak jsem šel bokem pryč. Já už jsem temu nevěřil. Ty lidi tam řvali. A věřte komu. Celé město jsem prošel ven a stopoval jsem auto, kdo by mě vzal. Lidi tam pokřikovali po nich, házeli po nich, chtěli je vyhnat ven. Policie tam byla taky, ale to bylo slabé. To teprve byl první den. To se tam teprve sjíždělo všechno, a než se to naplnilo, tak já už jsem byl pryč. Za osm hodin jsem byl doma, za devět. A tenkrát jsem kouřil. Jídlo jsem neměl, tak jsem jenom potahoval. Já říkám: ‚Jak se dostanu dom?‘ Na tom náměstí Svobody tanky a to všecko, už to tam jezdilo, jak to vypúšťali ven, to dovezli s těma těžkýma letadlama. Tož já jsem se vydal pěšky, stopem. A dostal jsem se do Kyjova. A z Kyjova celú cestu jsem jen kúřil, zapaloval sem cigaretu za cigaretú. A potom hlásili, že jenom dočasně umístění. Říkám: ‚Tak dobře.‘ Já jsem přišel, já jsem byl otrávený, já sem vykúřil stovku cigaret. Tak jak je to dočasně, tak dobře. Přestanu kúřit. Tak jsem cigarety vyhodil na zem, pošlapal sem to a říkám: ‚A kúřit nebudu.‘ A taky jsem nekúřil a nekúřím. Já jsem si řekl takovú podmínku: Potom, až odejdú… A potom bylo: ‚Dědo, už odešli, poď to udělat.‘ Já říkám: ‚Ne, já už si v hubě špinit kvůli nim nebudu.‘“

„To je slínovica, blížina jsme tomu říkali. Kotovice, cihle se z toho dělaly. A chlupy z telete a místo vody pivo. A to se pěkně… a vosk. Z teho se dělala ta forma a z teho se dělaly ty ozdoby, ty reliéfy. Udělala se první forma, ten vnitřek, to se navoskovalo. Všecko z teho blata, z teho materiálu. Říkali temu blato, to plkala rukama, hladila to. A potom měla takovú lyru plechovú a kolem dokolečka jezdila a tu formu udělala. A pořád se to vypalovalo, vyhřívalo vnitřkem. Pak se to navoskovalo, jak se udělal ten falešný zvon, a daly se tam ty reliéfy, písmena a tak. Znovu potom, jak to bylo udělané z toho vosku, tak zase ten materiál a postupně se to lepilo. A drátem, třeba tři centimetry, čtyři centimetry se to naneslo a drátem slabým se to omotávalo. Rozumíte, taková forma… a zas blato a zase forma, to mělo až deset vrstev. To bylo veliké. A pak se to, jak to bylo navoskované, pod tym se zas udělal oheň, ten vosk se vpil do té formy a do toho falešného zvonu, do toho jádra. Pak se to nadzvedlo celé, ten zvon se rozbil, ten vnitřek a zostál akorát ten střed a ten kryt, ten plášť. To se nadzvedlo, teď se zkontrolovalo, co je špatné, tak se to dolepilo. Až se to dalo dohromady, tak se to spustilo, zalepilo se to, aby ta zvonovina nevytekla, dalo se to do jamy, udusalo se to pískem, aby ten vrch byl zároveň se zemí. Pak se to udusalo, udusalo se to pískem. To jste museli chodit kolem dokolečka, dusat to. A tak potom se tam naléla už zvonovina a to trvalo půl hodiny, ani ne.“