Josef Pokorník

* 1933

  • „To je slínovica, blížina jsme tomu říkali. Kotovice, cihle se z toho dělaly. A chlupy z telete a místo vody pivo. A to se pěkně… a vosk. Z teho se dělala ta forma a z teho se dělaly ty ozdoby, ty reliéfy. Udělala se první forma, ten vnitřek, to se navoskovalo. Všecko z teho blata, z teho materiálu. Říkali temu blato, to plkala rukama, hladila to. A potom měla takovú lyru plechovú a kolem dokolečka jezdila a tu formu udělala. A pořád se to vypalovalo, vyhřívalo vnitřkem. Pak se to navoskovalo, jak se udělal ten falešný zvon, a daly se tam ty reliéfy, písmena a tak. Znovu potom, jak to bylo udělané z toho vosku, tak zase ten materiál a postupně se to lepilo. A drátem, třeba tři centimetry, čtyři centimetry se to naneslo a drátem slabým se to omotávalo. Rozumíte, taková forma… a zas blato a zase forma, to mělo až deset vrstev. To bylo veliké. A pak se to, jak to bylo navoskované, pod tym se zas udělal oheň, ten vosk se vpil do té formy a do toho falešného zvonu, do toho jádra. Pak se to nadzvedlo celé, ten zvon se rozbil, ten vnitřek a zostál akorát ten střed a ten kryt, ten plášť. To se nadzvedlo, teď se zkontrolovalo, co je špatné, tak se to dolepilo. Až se to dalo dohromady, tak se to spustilo, zalepilo se to, aby ta zvonovina nevytekla, dalo se to do jamy, udusalo se to pískem, aby ten vrch byl zároveň se zemí. Pak se to udusalo, udusalo se to pískem. To jste museli chodit kolem dokolečka, dusat to. A tak potom se tam naléla už zvonovina a to trvalo půl hodiny, ani ne.“

  • „Po té frontě, když sebrali Němci ty zvony, tak už neměli (lidé – pozn. ed.) vůbec náladu. Už uděláme ocelové. Rozumíte, už byla taková doba, že z bronzu se to všechno bralo. Byla taková nálada, neměli na to vůbec chuť. A tak s panem farářem, tady byl nějaký Bělík, tak jsme se domlouvali, že to uděláme v Brně, že odlijeme ocelový zvon. Tady nebylo nic, tady bití hodin bylo na nárazník z vagonu. Tady byl jen umíráček malý patnáctikilový, když někdo zemřel, tak tím se jako to… Pak jsme udělali rozhlas a tím se zvonilo a těm lidem to stačilo. No, jak tady nebyl ani jeden zvon, to všechno Němci sebrali. Potom jsme přišli za církevním tajemníkem, že chceme zvon, a to bylo výročí Cyrila a Metoděje 1100 roků. Jo, to nám povolili: ‚Udělejte si to.‘ To už bylo v 60. letech. Jinak se zvonilo rozhlasem. To znáte, na gramofonové desce, jak to vypadalo, takové zvonění, chrmlání, hlavně když ta jehla byla už špinavá. To se moselo vyměňovat, to nebylo jak teďka. A tak jsme se domlouvali, kde začneme dělat zvony. Jeli jsme do Brna, nevím, která firma to byla, že jedině ocelový zvon. Že to je taky pěkné, tak že to uděláme. Protože strýc byl knězem a ten si nechal udělat ocelové zvony. Ty nám nikdo nesebere. Ale lidem se to nelíbilo, že uděláme bronzové. A tak jsme se domluvili s panem farářem a nějaký Matěna nám poradil, že v Brodku to leje nějaký, že poprvé leje zvony. Jako první rok. Říkám: ‚Tož to není problém.‘ Tak jsme zajeli do Brodku, my jsme si udělali takové přátelství, že jsme byli skoro rodina. My jsme viděli, jak to tam vypadá, tak jsme mu… nějaký pan Buchta, Franta Havlíček byl zedník, tak jsme mu tam všecko přestavili, postavili nové pece, vrátky na odlévání. Tam se odlévaly zvony, tak jsme stáli za kladkama, za tú pecí, a odlévali jsme. Mokří jsme byli vždycky, no jak, takové horko tam bylo, šedesát stupňů tepla. Elektriku jsme předělali tam, všecko jsme mu to dali na elektriku a říká: ‚Tož, chlapci, uděláme v Rohatci zvon?‘ Říkám: ‚No samozřejmě.‘ Tak jsme udělali Cyrila a Metoděja, to jsme měli na to povolení. Tak jsme udělali 160 kilo, 152 kilo. Cyril a Metoděj, tož jsme měli radost. Z bronzu. Co jsme sbírali měď, co jsme měli, nasbírali jsme metrák mědi. To byly dráty, kotle, co lidi dávali. Pak cínové trubky, to jsme odlévali z ledničky takové ty formičky, tak do toho jsme odlévali cín.“

  • „Potom došli tito Rusi, to jsem byl akorát v Brně v nemocnici. A to přišla sestra, to bylo v srpnu jednadvacátého v pět hodin. Říká: ‚Přepadli nás Rusi.‘ Já říkám: ‚Jak nás možú přepadnút Rusi, když jich máme tady.‘ Dyť oni tady byli, aj ti vojáci. Podívám se z postele a vidím letadlo za letadlem, ty andule těžké. No, říkám: ‚To snad není pravda.‘ A mě v ten den pustili dom. Tym náměstím jsem procházel, ale já jsem měl strach, tak jsem šel bokem pryč. Já už jsem temu nevěřil. Ty lidi tam řvali. A věřte komu. Celé město jsem prošel ven a stopoval jsem auto, kdo by mě vzal. Lidi tam pokřikovali po nich, házeli po nich, chtěli je vyhnat ven. Policie tam byla taky, ale to bylo slabé. To teprve byl první den. To se tam teprve sjíždělo všechno, a než se to naplnilo, tak já už jsem byl pryč. Za osm hodin jsem byl doma, za devět. A tenkrát jsem kouřil. Jídlo jsem neměl, tak jsem jenom potahoval. Já říkám: ‚Jak se dostanu dom?‘ Na tom náměstí Svobody tanky a to všecko, už to tam jezdilo, jak to vypúšťali ven, to dovezli s těma těžkýma letadlama. Tož já jsem se vydal pěšky, stopem. A dostal jsem se do Kyjova. A z Kyjova celú cestu jsem jen kúřil, zapaloval sem cigaretu za cigaretú. A potom hlásili, že jenom dočasně umístění. Říkám: ‚Tak dobře.‘ Já jsem přišel, já jsem byl otrávený, já sem vykúřil stovku cigaret. Tak jak je to dočasně, tak dobře. Přestanu kúřit. Tak jsem cigarety vyhodil na zem, pošlapal sem to a říkám: ‚A kúřit nebudu.‘ A taky jsem nekúřil a nekúřím. Já jsem si řekl takovú podmínku: Potom, až odejdú… A potom bylo: ‚Dědo, už odešli, poď to udělat.‘ Já říkám: ‚Ne, já už si v hubě špinit kvůli nim nebudu.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Dubňany, 26.10.2017

    (audio)
    délka: 01:48:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Říkali mi „Čest práci“ a já jim odpovídal „Pánbu daj“

Josef Pokorník při práci
Josef Pokorník při práci
zdroj: archiv pamětníka

Josef Pokorník se narodil 2. ledna 1933 v Rohatci na Hodonínsku. Z obecné školy přešel na měšťanku, kde ho v dubnu 1945 zastihlo bombardování při přechodu Rudé armády. Hned po válce se zapojil do oprav kostela, ministroval a pomáhal ve farnosti. Vyučil se radiomechanikem a od roku 1949 pracoval jako opravář elektrospotřebičů. V roce 1953 odešel na vojnu do Prahy, kde se naučil opravovat televizory. Po návratu domů instaloval první televizní přijímače na Hodonínsku. V roce 1956 se oženil. V roce 1963 inicioval odlití prvního zvonu pro kostel v Rohatci. Vyřizoval povolení, sháněl materiál, podílel se na odlití v dílně Josefa Dytrycha v Brodku u Přerova. Do jara 1968 měl kostel tři nové zvony. V roce 1968 se zranil a dostal se do nemocnice v Brně. Odtud ho propouštěli 21. srpna téhož roku, takže procházel městem ve chvíli, kdy do Brna přijížděly první ruské tanky. V 70. letech se zapojil do dalších oprav kostela a inicioval odlití dalších tří zvonů. V roce 1993 odešel do důchodu a začal ve farnosti sloužit jako kostelník. Na přelomu tisíciletí dohlížel na deset let trvající rekonstrukci kostela svatého Bartoloměje v Rohatci. S manželkou Marií vychoval pět dcer. V roce 2013 obdržel medaili svatého Jana Sarkandera jako projev uznání a vděčnosti za aktivní práci a za dlouholetou a obětavou starost o chod zvonů, údržbu kostela a službu kostelníka.