Jan Darsa

„Když jsem byl v tý vesnici ve Vidovli. Němečtí vojáci doprovázeli ten celý pochod. To bylo v pětačtyřicátém roce, to bylo ještě před příjezdem Rudé armády. To ty vězni už nemohli, víte, už nemohli dále. Ty Němci jim neměli co dávat. Už jim neměli co dávat. Oni byli stejně oslabený. Ty byli kost a kůže a já jsem viděl, jak šli k německému sedlákovi prosit o brambory nebo kus chleba. Viděl jsem, jak selka povídá: ‚Tady máte na dvoře haldu brambor. To jsou vařený brambory. To můžete jíst.‘ Ty to viděli, to bylo asi deset těch trestanců. Ti se vrhli na to a jedli to přímo ze země. To musí být skutečně hlad.“

„Tak jsme ty pumy skutečně sesbírali a podél silnice byly takové hraniční mezníky. (Tenkrát to bylo hodně, dneska už se ty kameny neobjevují.) Tak jsme vzali tu pumu a v určité vzdálenosti jsme hodili na ten kámen, a jak to padlo na ten kámen, tak to pochopitelně vybouchlo. Byla to rána. Nebyla to výbušnina, to byla jen taková první roznětka a potom začala z té pumy stříkat (co to bylo?) síra nebo nějaká chemikálie, která hořela. To jsme taky nevěděli, jestli to je puma, nebo výbušnina. Tak jsme vzali kameny a ještě jsme cíleně do toho směřovali ty kameny. A jak ty kameny do toho vletěly, tak to začalo stříkat ještě víc a ještě víc. Pak to dohořelo. To se nám povedlo několikrát. Ale pořád to bylo bez vědomí rodičů.“