Rostislav Čurda

„Když Václav Havel přijel po revoluci do severních Čech, přijel se podívat i do Řepčic, kam jezdíval. A na památku této návštěvy se měl vysadit strom. Nějaký místní člověk, asi hajný, sehnal borovici, která se tam vysadila. Protože se ukázalo, že šlo o borovici kleč, příliš se o tom nemluví. Dodnes tam je taková malinká ‚kleč Václava Havla‘.“

„Byly to rodiny, které se roky neviděly. Muži šli bojovat a přišli do Čech, osvobodili spolu republiku. Ženy, děti a rodiče zůstali ve Volyni a přišli až v roce 1947. Beneš už před koncem války se Stalinem vyjednal, že se budou moci Volyňáci vrátit zpátky do Čech. Tihle kluci v dobré víře, že se tady jednou všichni shledají, hledali bydlení. A tak brali kola, naložili je do vlaků a jeli do středohoří hledat pro své rodiny úplně novou budoucnost. Děda Čurda nejprve nalezl dům v Řetouni. To je poslední vesnice ve středohoří, kam dnes ani nejezdí autobus. Nakonec našel uzavřenou usedlost v Polepech, což je dnes středisková obec mezi Roudnicí, Litoměřicemi a Štětím nedaleko Chotiněvsi, a tam zůstal. Byl to dům po nějakém hrozném esesákovi se strašnou pověstí, kterého lidé lynčovali a vyhnali. V tom domě se dědeček usadil. K tomu bylo přídělové řízení, protože po Němcích zbyly baráky i pozemky. Takže ke gruntu získali asi osm hektarů. A na tom začali hospodařit. V domě, který si zabral můj děda, ten gestapák určitě nezůstal, ale například v Chotiněvsi byli Němci odsunuti až později, takže se navazovala přátelství mezi volyňskými Čechy a Němci, kteří pak společně pracovali na polích. Když se museli rozloučit, mnozí to oplakali.“

„Já jsem byl na výslechu jednou, zaplať bůh, jen jednou. Typické bylo, že chtěli očernit Zdeňka Bártu s tím, že si kupuje jídlo za bony a má žigulíka. Myslím, že to byl žigulík 2105, tehdy to byl špičkový kombík. Toho měl z Tuzexu nebo ho možná získal darem ze Švýcarska, to už nevím. Tenkrát se to tak dělalo. Protože faráři měli strašnou almužnu, fungovala, zvlášť pro chartisty, určitá finanční pomoc ze Západu. Celý ten výslech byl tehdy vlastně směšný, protože dotyčný truhlář [vyšetřovatel] se ve mně snažil vyvolat závist, že má [Bárta] toho žigulíka a nakupuje v Tuzexu. To prý ani jejich kluci estébácký nemají. Velká část výslechu byla podivná v tom, že mluvil o svědcích Jehovových, kteří jim prý dělali starosti, protože to byli převážně studovaní lékaři a vědci. Ukazoval mi plechové skříně, které měli plné jejich časopisu Strážní věž a u kterého netušili, odkud se bere. Údajně s nimi udělali i disputaci o tom, co dál, ale když k nim přišel jeden lékař, byli vůči němu všichni [z StB] úplně malincí. A k tomuhle přitroublému vyšetřovateli, úplně jako ve filmu Kolja, najednou vstoupil velký chlap ověšený zlatem, hezky oblečený a ten neříkal nic. Jen si sedl a zle se díval. Z něj šel opravdu zvláštní pocit chladu.“

„Sváťa Karásek se mi taky trochu přimotal do života. Asi v době, kdy jsem byl na střední škole, byl kastelánem na Housce, kam nás bral Zdeněk Bárta. O Housce se říká, že je to brána do pekla. A nás patnáct, dvacet náctiletých tam jednou přespávalo. Sváťa udělal noční hru s mnoha tajnými vchody, kdy jsme něco hledali. Národní knihovna tam měla depozitář, byly tam šteláře s knihami, takže se tam nedalo příliš chodit. Hráli jsme hru ‚sardele‘, kdy se jednotliví hráči potmě hledali a připojovali k sobě, až byl hrozen sardelí. Občas v té tmě někdo odněkud vyběhl a zařval, takže jsme byli hrozně vystrašení. Pak se to odpískalo a měli jsme se setkat u kašny na nádvoří. A najednou on, blbec, vylezl na střechu a hodil mezi nás se strašným řevem slamník. Dodnes si to pamatuji jako velký zážitek se Sváťou Karáskem. To se nezapomíná. To se člověk lekne na celý život.“