Růženka Hušková

„Najednou si jen tatínek vzpomněl, před rokem už odjeli nějací Brestováci do Čech, a to bylo po té válce, já jsem nevěděla. To vypadá, že to bylo, jak jsou tady teď ty izbjeglice (uprchlíci), tak jsme my byli tak v Čechách. Oni nám slíbili, že tam dostaneme barák, tak jsme jeli. Bylo nás – plný vlak. V Končenicích bylo nádraží. Můj tatínek takovou velikou škatuli, kisnu (bednu) dřevěnou, peřiny, motyky, kosu, on si všechno napakoval, jen až tam přijdem, ať máme s čím dělat. On byl moc vrédný (pracovitý, poctivý). Tak jsme jeli tím vlakem, to byl vlak za lidi, ale vzadu byl teretni (nákladní). Tak jsme přijeli do Čech, tam nás dočkala jedna teta v Jevišovce, a to se dřív jmenovalo Frélichov. Ona už tam před rokem odjela a byla vdova, tak jsme šli k ní. Ona měla barák velikej. Chodili jsme tam i do kostela, já přijdu poprvé do kostela a oni zpívají chorvatskou písničku. A já ji umím tady odsaď, z Brestova. A začala jsem tam chodit i do školy. Měli jsme svjedožbu (vysvědčení), nebo jak se to řekne, odsaď. A takhle si to držíme a hoši okolo nás a smějou se nám. Já jsem měla samé pětky a ta kamarádka moje taky. A oni mysleli, že to jsou jedničky.“ (V Chorvatsku je opačné známkování.)

„Hezký to bylo, hezký (ve Frélichově). My jsme byli tři rodiny u těch lidu. Spali jsme i po podlaze i všude. A tři měsíce, tak víte, jak to bylo. Večer se sešli holky a hoši, seděli si tam na lavicích a zpívali. Tak jsme se naučili od nich i nové písničky. Hezký to bylo.“