„Sedmnáctého listopadu byl pátek, stalo se to v noci a já jsem měl ze soboty na neděli noční šichtu a nám jezdily vždycky, ve dvě ráno přijely vlaky, hytláky, a přivezly čerstvý noviny. A ve dvou novinách byla najednou zpráva prostě, která byla pravda, což se za bolševika nedělo. Byla tam prostě krátká zprávička o tom, že byla demonstrace, že byla nepovolená a že ji policajti brutálně potlačili. Tak to jsem si říkal: ‚Hm, něco se děje.‘ Takže druhej den ráno po šichtě jsem hnedka jel na Václavák. A to byla vlastně první demonstrace, která byla, ještě to nikdo neorganizoval. Nebyli tam žádný mluvčí, nebyly tam žádný reproduktory, jenom prostě lidi, a ty lidi byli naštvaní. A byli naštvaní tím způsobem, že tam byla policejní kamera, taková ta, co čuměla na toho koně na Václaváku, někdo vylez na trafiku a tu kameru urval za ten kabel a zahodil ji. A kolem stáli policajti a koukali na to a neudělali nic. Tak jsem si říkal: ‚Hezky, dobře! Pěkně to začíná.‘ Ale furt jsme se jako báli celou dobu, jo, jestli nedostaneme do huby, minimálně. Pak někdo přišel s tím, že půjdeme na Pražský hrad, tak se šlo. Těch lidí byly tisíce už. Zatarasili jsme tramvaje, prostě tramvaje počmáraný svíčkama, všichni viktorky a jako fakt bylo cítit, že se najednou něco děje, prostě za dva tři dny. Přišli jsme na most, co je u právnické fakulty, že půjdeme jako na ten Hrad, za tím Jakešem, kterej tam mimochodem nebyl. No došli jsme do půlky mostu a tam byl dvojitej kordon policajtů, obrněný transportéry s těma sítěma, a tam to prostě zarazili. Tak jsme stáli, byla zima, byl listopad. Pak jsme si sedli na zem. Nevěděli jsme, co bude, zpátky se nedalo, tam lidi všude. Já jsem tak koukal na tu řeku, už byla tma, a říkám: ‚Jestli budu muset skočit, tak jestlipak těch padesát metrů doplavu na ten kraj, nebo ne?‘ Fakt jsme si mysleli, že se do nás pustěj. Ale oni měli rozkaz nic nedělat, takže prostě počkali, až ty lidi to přestalo bavit a postupně jsme odešli.“
„My jsme byli takzvaná závadová mládež, vždycky. My jsme se neúčastnili žádného organizovaného odboje, na to jsme se moc báli, protože by nás vyházeli ze škol, že jo, a eventuelně by zavřeli maminku, že na nás nedohlídla. Ale jednak jsme jezdili na ty trampy, což komunistům se teda moc nelíbilo, protože jsme nosili americký hadry a dlouhý nože a dělali jsme si, co jsme chtěli, a spali jsme si po lese a tak. No a jednak v tý době já jsem byl pankáč, takže jsem chodil na muziku, která se dost často zakazovala. Ta muzika se bolševikům taky vůbec nelíbila, protože byla sprostá, byla nahlas a zpívala o věcech, který komunisti neměli rádi. Takže my jsme byli taková ta, jak říkám, závadová mládež.“
„Já jsem začal vlastně, jak jsem chodil na tu vejšku do toho nuláku, tak to bylo nějaký, že jeden den v týdnu jsme měli studium a jinak jsme museli pracovat na tý vejšce. Tak jsem dělal uklízečku. Potom, když jsem tam skončil, tak jsem měl jít na vojnu, což se mi samozřejmě nechtělo. Mít dva roky někde na Slovensku, prostě na druhý straně státu a tak dále. Takže jsem hledal cestičky, jak z toho ven, samozřejmě cestičky byly zdravotní odklady, což se mi podařilo, ale to furt nic neřešilo, protože to je jenom odklad. To pořád není modrá knížka, což znamená neschopnost vojenské služby ze zdravotních důvodů. A tenkrát fungovala taková věc, říkalo se tomu pětimetr, že místo toho, abyste šli na dva roky na vojnu, tak jste mohli pracovat někde v nějakém strategickém podniku, který potřeboval lidi a neměl je. Tam jste pracovali devatenáct měsíců a pak jste šli na pět na vojnu. Tak jsem si říkal, no tak pět, to nějak prostě přežiju. Takže jsem šel dělat na nádraží uklízeče vagonů, což byla práce, kterou moc lidí dělat nechtělo. Je to práce taková poměrně ošklivá a nepříjemná. Nicméně tam jsem pracoval asi tři roky, povedlo se mi tu vojnu takhle jakoby obejít.“
Je hrozný, když něco můžeš říkat jenom doma
Pavel Kmoch se narodil 26. července 1968 v Praze. Aby se vyhnul povinné vojenské službě, pracoval několik let na nádraží jako dělník. Od svých šestnácti let jezdil s trampy a také se účastnil protikomunistických demonstrací a zakázaných koncertů. Po revoluci se živil prodejem starožitností. V roce 2021 žil v Praze.
