Jaroslav Jochec

„A brácha emigroval v podstatě, dělal v Londýně v nějakých vinných sklepech. A potom dal Husák, on tam byl pár měsíců, a Husák dal amnestii. Tak on přijel zpátky a že se může vrátit, že ho nepotrestají, že mu nechají pas, všechno. A brácha přijel, nezavřeli ho, ale sebrali mu pas, že nemohl ani do NDR pro sardinky, jak bylo zvykem tam jezdit kupovat k Němcům.“

„Protože válka trvala šest roků a táta šest roků neviděl rodiče a sourozence. Tady skončila válka v roce 1945, tak vzal maminku a mého bráchu, tomu byly tři roky, a jeli do Belgie. Jenomže když přijeli do Belgie, tak mezitím jeho rodiče odjeli do Čech, protože můj děda byl komunista a on věděl, že Československo bylo v demokracii před válkou, za vlády Masaryka, tak se vrátil sem, že tady nebylo nic moc rozbitýho jako v jiných státech. No, a tak jako sklář tady dělal děda v Inwaldce v Dubí. Jenomže to už se nefoukalo sklo, tam dělali normálně lisovaný sklo.“

„Tátovi bylo 23 let, když začala druhá světová válka. Byl svobodný. A když Němci napadli Belgii a šli do Francie, tak můj otec utekl z Belgie do Francie a přihlásil se ve Francii v Agde ke 42. pěšímu pluku. To byl československý pěší pluk, kde nastoupil jako řadový voják, jako pěšák. Jenomže Němci je tlačili ze shora ze severu dolů ke Středozemnímu moři, tak ta armáda se vlastně rozpadla, ta francouzská, protože byla poražená. A oni nevěděli, co s těmi vojáky, tak z nich udělali legionáře. Tak je naložili na loď a přes Gibraltar je odvezli do Alžíru a pak do Maroka. Můj táta se dostal až do Tobruku a do El Alameinu, tam ale nebojoval, tam jenom projeli kolonama a vrátili se zpátky. Naložili je potom zase v tom Gibraltaru na loď a odvezli je nahoru do Skotska, kde je vylodili ve Skotsku a tam je rozdělili do těch středisek. Oni sháněli do letadel piloty, zadní střelce, palubní střelce. A táta se dostal, protože byl malé postavy, tak byl zadním střelcem v bombardéru.“