Karel Hádek

„Nechal jsem natisknout nějaké letáky, což pak mělo i soudní dohru. Jeli jsme s Arne Vaňkem na motorce, já jsem řídil, on rozhazoval letáky v ruské koloně, která stála u Jilemnice u řeky Jizery. Měli jsme jediné štěstí, že tam byla zatáčka, protože jak jsme okolo nich projížděli, tak on mezi ně hodil letáky, ty se rozletěly, my zmizeli za zatáčkou a jen jsme slyšeli, jak se natahuje samopal a tatatata, střelba.“

„Pionýr, Pionýr, do Pionýra, to jsou takové věci, že člověk v šesti letech nic neví. Když tam jdou všichni, tak by asi byl smutný, kdyby ho tam nevzali. Já si přesně nevzpomínám, jak to s tím Pionýrem bylo, jen si vzpomínám, že jsem u pionýrů byl. A zas to řeknu humorně – byl jsem za to při dvou příležitostech šíleně vděčný. A to, když umřel Stalin, protože se v Semilech za něho dělala tryzna a Lidové milice tam otevíraly vepřové konzervy... mazaly nám sádlo a vepřové z těch konzerv na chleba. Tak jsem si říkal, že by ten Stalin mohl umírat častěji... Za chvíli nato zaklepal bačkorama Klíma [Klement Gottwald], takže se otevíraly další konzervy. Jinak byl ten Pionýr v podstatě nezajímavý.“

„Sloužil jsem v Liberci u chemiků. To byla taková zajímavá doba, kdy se to všechno rozkládalo, takže tam člověk s lampasákama vydupával různým způsobem. Nějakým způsobem to člověka utvářelo. Ti lampasáci, to byli psychopati, kteří věřili tomu, co říkali. Museli mít nějaký změněný genetický kód, když to řeknu humorně, protože normální člověk by tomu věřit nemohl. Občas jsem tam slyšel hesla, to bylo něco šíleného. Tam asi vznikaly ty první rozpory mezi tím, jak člověk vnímal svět, a mezi tím, co mu vtloukají do hlavy. Je těžké posoudit, jestli tam nastala nějaká zlomová situace. Tam byla hlavně jedna věc, když se o těchhle věcech začalo mluvit, diktatura. Člověk v podstatě nic nesmí, musí to dělat s komunistama, musí to dělat s SSM, nebo já nevím co. Prostě vždycky musí být vedený jako dítě, rukou, která mu ukazuje cestu. A to se asi mladému člověku nelíbí, když mu někdo říká: ‚Ty seš blbej, ty nevíš, co chceš. Ty nevíš, co je pro tvoje dobro, my ti to ukážeme. Je to rudá knížka.‘“

„Když se jde nahoru z náměstí do školy. Tak tam je park Antala Staška – Ivana Olbrachta a tam je socha. Protože je to v kopci, tak tam udělali takový betonový val, aby ten kopec nemohl sjíždět. Takže tam jdete krásně kolem dva metry vysoké betonové zdi. Jednoho krásného dne se tam objevil nápis: Brežněv je vůl, i když to smažete. To byly takové perličky. Nevím, jestli to bylo s Mílou Hujerů. Psali jsme po městě Pepík Dohnal, Arne Vaňků a už si nepamatuji ty konkrétní lidi, protože to bylo furt něco. Měli jsme vždycky někde zašité hlídky s baterkami a ty hlídaly, jestli nejedou policajti, a kdyžtak daly signál, abychom zmizeli od psaní hesel. A jednou nám daly signál a slyšíme, že se auto blíží. Mám za to, že Míla Hujerů zmizel u Schovánků ve dvoře a já zmizel v popelnici. Policajti dorazili, lítali tam, a nikoho nenašli. Já tam málem ohluchnul, protože policajta nenapadlo, že jsem v popelnici, tak tam řval: ‚Ty kurvy! Já bych jim dal!‘ A tím obuškem třískal do té popelnice. To byl hrozný rambajs. Pak odjeli a já vylezl z popelnice jak prase, špinavý a smradlavý.“