Bořivoj Černý

"Jak to dopadlo s tebou v Obraně lidu?" - "Byly první prověrky na začátku sedmdesátých let, prošel jsem. Byly druhé prověrky, tam vyhodili šéfredaktora, prošel jsem ještě. Pak byly třetí prověrky, to už jsem nezvládl. Mělo odejít z vojenského vydavatelství šestnáct lidí, odešli jsme nakonec dva." - "Na co se tě ptali u prověrek?" - "Jak souhlasím, nebo nesouhlasím s příchodem, jak bratrskou pomoc schvaluju, nebo neschvaluju. Řekl jsem, že okupace mě překvapila, opravovali mě samozřejmě na prvních dvou prověrkách, že to byla bratrská pomoc. V komisi byli vlastně lidi, kteří mi chtěli spíš pomoci než ublížit. Teprve když přišel nový šéfredaktor, dostalo to nové grády." - "Kolik ti tenkrát bylo, když tě vyhodili?" - "Byl jsem nejmladší novinář vyhozený za rok 1968, bylo to v pětadvaceti letech."

"Tak s Láďou Ježkem jsme byli správná dvojka, měl 160 centimetrů, já dva metry. Jezdili jsme na reportáže, po Duklách, to bylo vždycky haló, když jsme přijeli. Jednou, to už jsem v Obraně nebyl, byl jsem tam jen na návštěvě v OL, zažil jsem, jak Láďa psal reportáž, přišel místní předseda Socialistického svazu mládeže, že vybírá pět korun na pomník pro padlého sovětského bojovníka. Láďa mu odsekl, ať teď neotravuje, že má práci, ať přijde za chvíli. To byly asi poslední věty, které Láďa Ježek v Obraně lidu pronesl, na hodinu ho vyhodili. Pak odešel do Gólu, co já vím." - "Co to bylo za člověka, ten předseda SSM?" - "Když vyšly Cibulkovy seznamy, našel jsem tam tohohle pána. Ale překvapilo mě, že jako mladý kluk se choval, jak se choval."

„Na Cibulkách, na kurtech, chodili tam známí lidi i novináři. Byl tam taky pan Falada z vydavatelství Mladá fronta. Šel jsem za ním, bavili jsme se o tom a poprosil jsem ho, jestli bych se nemohl dostat jako spolupracovník do novin. Naštěstí přišly na řadu Zemědělské noviny, což byla neuvěřitelná redakce, taková jakoby prvorepubliková. Vrzaly tam podlahy, voněly tam doutníky a lulky. Když dole zapnuli rotačku, barák se vám pod nohama chvěl. Dneska je tam obří skleněné monstrum na rohu Opletalky a Václaváku. V roce 1965 jsem tam začal, dělal jsem věci, co se nehodily profíkům, co tam byli nastálo. Dělal jsem menší sporty... ale co to je menší sport? Ale měl jsem legitku novinářskou, i když je redakční. Tenkrát stačila, fotil jsem ligové fotbaly, všechny sporty. Na legitku jsem se dostal všude.“

„Chci se vrátit ještě k tomu, že po okupaci se dělala velká akce v kasárnách na podporu Dubčeka a vlády, že jim pomůžeme tím, když vstoupíme do strany. Tak mezi jinými jsem dostal i já červenou knížku, asi za měsíc. Bylo to rychlé, s tím jsem odešel do civilu a šel jsem do Stavoservisu normálně pracovat. Pak přišlo dubnové plénum, zvolili Husáka, žádná podpora pro Dubčeka nebyla, tak jsem jim hodil stranickou legitimaci na stůl. Tím začala má politická kariéra v pozdějších letech.“

„Ale Rusové měli svoje rozhlasové vysílání a my s naší technikou jsme jim to rušili. A to se jim nelíbilo. Tak když jsem byl jednou na vchodě, přijeli Rusové na motorce s lodičkou a s kulometem a za tím gazík s papaláši, že chtějí mluvit s velitelem. Šel jsem za dévéťákem a říkal jsem, co se děje. Měli jsme tenkrát samopaly nabité, předtím se sloužilo beze zbraně. Tak je odvedl dévéťák za velitelem a tam bylo slyšet, jak dotyčný Rusák řval na naše, že takové lidi jako oni v Rusku věší.“