„Přišel 15. březen 1939. Já jsem byl v roce 1938 odveden jako voják a byl jsem z toho šťastný. Patnáctého března jsem byl v záložní důstojnické škole v Praze–Vršovicích a ráno byl před čtvrtou hodinou ranní náhle budíček. Velitel přišel na cimru a říkal: ,Rychle vstávat, obléct, všechno sbalit do kufru a v prvé řadě odevzdat pušky.‘ Tak jsme odevzdali pušky, sbalili kufry a pak nás odvedli… Bydleli jsme v patře ve Vršovicích. Museli jsme tam nechat slamníky a deky, akorát osobní věci jsme si mohli vzít. Byl tam pro nás připravený hangár, tak jsme se do něj nastěhovali a bylo nám nařízeno čekat na propouštěcí listy. Pustili nás domů v uniformách… Když se chodilo z vojny domů, tak byly poslány civilní šaty a uniformy zůstávaly tam. Nás nechali odjet v uniformách. Večer řekli: ,Kdo chce, může odejít, pokud má spojení. Pokud ne, tak tady přenocujete.‘ Už v tom hangáru i připravili slámu.“
„Ubytování ve Francii nebylo pěkné. Jako vojáci jsme se tam měli špatně. Měli jsem 50 centimů žoldu, to nebylo ani 50 československých haléřů. Neměli jsme dokonce ani mýdlo, ani pastu na zuby. Kartáček jsem měl z domova. Měl jsem štěstí na hodné důstojníky u 6. baterie. Ti nám třeba koupili pastu nebo mýdlo na umytí. U protitankové baterie byli velitelé čety také strašně hodní chlapy, to byli spíš kamarádi než velitelé. U protitankové baterie bylo i lepší jídlo, protože na to dbal výkonný rotmistr, dohlížel na kuchaře. Bylo nás tam asi 12 tanků, takže oni měli dobře vařit. Dokonce jsme k obědu a večeři fasovali malý šálek vína. Víno bylo ve Francii strašně levné, litr slušného vína stál dva franky a půllitr pět franků. Cigarety jsme si kroutili… Na to nám důstojníci nedávali, ale to jsme si za těch pár franků dokázali koupit.“
„Jmenuji se Tuček František, narodil jsem se 6. srpna v létě 1918 v obci Lanžhot na Slovácku na jižní Moravě. Otec pracoval na železnici. Pocházím z poměrně početné rodiny, bylo nás šest dětí. Otce v roce 1933 jako železničáře přeložili na Slovensko do stanice Zbehy u Nitry. Tam jsem vychodil střední školu, obchodní akademii, a maturoval jsem v roce 1938. Byl jsem vychován profesory a rodiči v Masarykově republice, byl jsem úplně oddán tomuto státu a vychován ve vědomí vlastenectví a odpovědnosti. Stále jsem měl na paměti 14. září 1937, už jsem byl ve 4. ročníku obchodní akademie. Jako teď slyším prezidenta Beneše, jak se loučil s Masarykem…“
„Byli jsme vystaveni náletům německých focke–wulfů. Oni byli vyzbrojeni nejen kulomety, ale i kanony. My jsme měli postavené protiletadlové kulomety a děvčata měla kanony, ale to bylo celkem málo účinné. Focke–Wulf měl obrovskou rychlost a létaly při zemi, nezachytily je ani radary, pouhých několik metrů nad mořem už by je mohly radary zachytit. Takže přiletěl, aniž by byl pozorován a viděl obranné postavení. [To znamenalo postavené dráty až do vody, kola a za nimi byly ježky proti tankům. Když by se vyloďovali, tak by na ježky najel tank. Potom jsme stáli my jako dělostřelecká baterie s úkolem ničit je už na moři. Měli jsme granáty vybuchující nad vodou, a ne až při dopadu. To se dalo načasovat.] Ten Focke–Wulf letěl a vše viděl, ona byla děvčata obklopena pytli s pískem, aby je nemohl vidět, ale on je musel vidět. Spustil palbu nejen z kulometu, nýbrž i z kanonu. Ten ustřihl terč, to bylo otřesné. Nás chytl večer v hospodě a ustřihl celý roh hospody. Nebo byl na ulici velký pes a on byl jako přeříznutý.“
„Když jsem přijel večer do bytu, tak tam na mě čekali dva tajní agenti a řekli: ,Ruce vzhůru, jste zatčen.‘ - ,Proboha, blázníte? Za co?‘ Ruce jsem zvedl a oni mě ošacovali kvůli zbrani. Měl jsem ji ve skříni, byla odjištěná, ale nestalo se nic. Já se zeptal: ,Můžete mě nechat napít a navečeřet?‘ - ,Neexistuje, půjdete s námi.‘ Vyvedli mě dolů z vily, tam čekalo auto, posadili mě do auta a odvezli na Malou Stranu. Bylo tam velitelství Obranného bezpečnostního zpravodajství. Vyslýchali mě celou noc a celý den, střídali se. Kontrolovali balíčky, ale neřekli mně proč. Já také přivezl balíček a dopis pro sestru pana Jestřábka (u p. Jestřábka byl František Tuček tou dobou ubytovaný – pozn. autora). Oni tam udělali domovní prohlídku, věděli, že jsem balíček předal. Dozvěděl jsem se až poté důvod mého zatčení – z podezření ze spojení s generálem Prchalou z Anglie, který měl v těchto balíčkách pašovat protistátní letáky.“
Plukovník v. v. František Tuček se narodil 6. 8. 1918 v obci Lanžhot na jižní Moravě. Byl synem železničáře, který byl přeložen roku 1933 do Nitry. V tomto městě docházel František Tuček na obchodní akademii a v roce 1938 maturoval. V témže roce byl odveden na povinnou vojenskou službu do Prahy-Vršovic, odkud byl 15. 3. 1939, po obsazení republiky, propuštěn. Pokusil se neúspěšně přejít hranice do Polska, ale nakonec se dostal za hranice protektorátu tzv. balkánskou cestou přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko a Sýrii. Z protektorátu utekl s dalšími kamarády z Lanžhotu. V Bejrútu se stal členem francouzské cizinecké legie a následně odjel lodí Patria do francouzského přístavu Marseille. V Agde byl přidělen k 6. baterii dělostřeleckého pluku a po neúspěšné obraně Francie v květnu 1940 odjel s dalšími Čechoslováky přes přístav Sète a Gibraltar do anglického Plymouthu. V Anglii prodělal dělostřelecký výcvik v Cholmondeley Park, Moreton Morrell a Leamingtonu. Po úspěšném zakončení poddůstojnické školy byl jako rotný-aspirant přidělen ke 3. dělostřelecké baterii. V roce 1942 hlídal jižní a východní obranné pásmo proti německé invazi. Koncem roku 1943 se českoslovenští vojáci přesunuli na výcvik do Skotska. Roku 1944 byli postupně stahováni do jižní Anglie a po invazi v červnu 1944 odjel do Dunkerque, kde jako dělostřelec střežil rozdělené Němce. V roce 1945 byl František Tuček pověřen přivezením poštovních balíčků a československého vojenského materiálu do Československa a v následujícím roce byl za tuto činnost zatčen a vyslýchán OBZ. Měl údajně přivážet protistátní letáky od generála Prchaly. Byl vězněn na Pankráci a v Domečku s dalšími československými vojáky. V srpnu 1947 byl propuštěn z vyšetřovací vazby a v roce 1948 byl zproštěn viny kárným soudem. Nastoupil k plukovníku Radovi do Ruzyně, ale ještě v témže roce dobrovolně odešel z armády. Vystřídal řadu dělnických zaměstnání a pracoval mj. jako kulturní referent na ministerstvu. V roce 1973 odešel do důchodu a roku 1989 byl plně rehabilitován. Byl spoluzakladatelem Sdružení zahraničních vojáků ze západu. Zemřel 6. 4. 2008 v Praze.
