Mgr. Lenka Marečková

„Já jsem hledala nějaké spřízněné duše nebo jsem po nich toužila. A Chartu 77 jsem chtěla podepsat dlouho poté, co jsem se dozvěděla, že nezanikla a pořád žije. Ale nikoho jsem neznala, vůbec nikoho jsem neznala z tohoto prostředí. Až po tom prvním vězení jsem o tom nějakým způsobem... nebo bylo to v nějaké vinárně a byl tam Miroslav Hájek, teď už je po smrti, řečený Míra Nemíra, který se hodně znal s řadou chartistických rodin a hlavně s Václavem Bendou a jeho rodinou. Někdo mu řekl, že jsem byla zavřená za básničky. A my jsme se pustili do řeči a on, myslím, něco nadnesl o Chartě 77. A já jsem říkala: ‚Já bych ji hrozně chtěla podepsat, ale nevím kde.‘ A on mne tenkrát dovedl k Václavu Bendovi, kde jsem podepisovala Chartu. A rozmýšleli jsme se, protože to se už nějak oživoval ten můj proces, nechtěla jsem čekat, a tak jsem to prostě podepsala. V 85. mne odsoudili podruhé. Pak jsem se seznámila s dalšími lidmi zvučných jmen. Tenkrát to pro mne byly obrovské autority: Ing. Petr Uhl, Anna Šabatová, Petruška Šustrová, Dana Němcová, Václav Malý a posléze samozřejmě také Václav Havel a řada dalších. Bylo to pro mne trošku, jako když jsem se dostala do kouzelného světa.“

„Na Národní jsem už nedošla. Na Albertově jsem byla, na Vyšehradě jsem byla a potom jsme se vydali dolů průvodem na Vyšehradskou, šli jsme kolem ministerstva spravedlnosti a tam už bylo jasné, že je ouvej, protože proti nám u ministerstva spravedlnosti stál dvojitý kordon policistů ozbrojený štíty a obušky. Stáli tam ve dvojité řadě, já jsem šla v první řadě, asi tři lidi ode mne byl John Bok. Měla jsem půjčený foťák, a když jsem viděla ty policisty nebo ty příslušníky Veřejné bezpečnosti, tak jsem měla strach o ten foťák. Neměla jsem strach o sebe. Potom, jak jsme se dostali k nim, tak nás začali bít a já jsem měla své obvyklé štěstí v neštěstí. Takže mne nepraštili, a přestože mne nepraštili, tak jsem se dostala za ně. Protože jak nás začali bít, tak se to nějakým způsobem rozvolnilo a já jsem se vlastně dostala za tu dvojitou řadu. Viděla jsem Johna Boka, kterého mlátilo snad pět policajtů, strhli z něj bundu, hodili ho na zem a třískali do něj obuškama. Myslím si, že jich bylo šest, protože pět tam zůstalo a ten jeden se rozeběhl ke mně, protože já jsem běžela k nim, a jak jsem byla v šoku, tak jsem křičela: ‚Nechte ho, nechte ho!‘ A on přiběhl, nastříkal mi do očí slzný plyn asi z dvaceti až třiceti centimetrů a já jsem se tam začala motat. A díky tomu, že jsem se začala motat a potom mně tam pár lidí pomohlo, začalo se mi dělat špatně, tak jsem šla na tramvaj, odjela jsem domů a to nejhorší na té Národní, to už jsem byla doma, to mne nepostihlo.“