Lubomír Dvořák

„15. dubna jsem byl odveden. Jako skaut jsem se na vojnu těšil, jenomže to dopadlo úplně jinak. Přijeli jsme do Svaté Dobrotivé, tam nás vysadili a velitel řekl: ‚Soudruzi, pro vás není nic jiného než práce, práce a ostnatý drát!‘ To je nezapomenutelné.“

„Co vím, tenkrát mi říkala, to už jsem chodil s Mariíí – budoucí manželkou, že nějaký známý se s ní sešel a říkal jí: ‚Dej si na něho pozor, my po něm jdeme!‘ Nenapadlo mě to, ale to mi došlo až nějak později, nevím jestli to bylo před tím. Doma jsme ale měli domluveno, že to vypadá tak, že bych měl utéct. O tom věděl akorát strýc s maminkou, nikdo jiný o tom nevěděl. V neděli jsem jel do Znojma a oni na mě čekali u vlaku, sbalili mě dva chlapi a odvezli mě. Nevím kam, nevím nic. Jen si pamatuji, že mi říkali: ‚Když nic nevíš, my si tě pohlídáme. A tady nám to podepiš!‘ Tak jsem jim to podepsal, vyhodili mě a já nevím ani zblo. Nevím vůbec nic, úplně mi vysadila paměť a celou noc jsem chodil po Znojmě a nevěděl kam mám jít.“

„Kamarády jsem měl. Měl jsem kamaráda Milka Kibovýho, který byl ode mě starší, a tak nějak mě vedl, až mě přivedl v roce 1938 do skautu. I když našim se to moc nelíbilo, protože oba byli sokolové, ale přeci jenom jsem do klubovny zašel a byl jsem tam rád, strašně se mi tam líbilo. Nejkrásnější na tom bylo, že jsem potom měl skládat slib u táborového ohně. To byl můj nejkrásnější zážitek, když jsem sliboval na svou čest, jak dovedu nejlépe milovati svou republiku československou a sloužiti jí věrně v každé době. Pomáhati bližnímu svému, jako sobě samému a skauta, junáka mít za bratra. A k tomu mi dopomáhaj Bůh. A to se mnou žilo snad celý život. Skautem jsem se stal a doposud se pořád cítím být skautem.“