Michal Polman

„Takže tenkrát mi bylo devět let. Vím, že babička moje, babička moje druhá, Havlová, měla v pokojíčku Dubčeka, Alexandra Dubčeka, který byl tvář toho nového… Měla tam Ludvíka Svobodu, který byl vlastně armádní generál, pak prezident. A tohle byli takoví idoly mojich takových jakoby nejbližších. A já jsem si říkal potom, až když jsem byl starší, že bych chtěl s těmihle idoly se setkat. Protože to pak navazuje na mého koníčka. A dlouho jsem se s nima nemohl setkat, protože jednak pan Dubček je Slovák. Nebo byl, on už není. A tohle jakoby dost dobře nešlo. Ta doba byla zvláštní. A vy jste se asi učili, pak bylo všechno komunistické, že jo. Těžko se s tím… Někdo se smiřoval, někdo se nesmiřoval. Já říkám zcela otevřeně a nestydím se za to: Čtyři roky jsem měl knížku KSČ.“

„Takže to bylo takový moje vojenský entrée. Samozřejmě, že na to vzpomínám. Ti kluci byli super. Zažili jsme tam plno zajímavých věcí. A zažili jsme tam… To nejtěžší, co mě tam potkalo, když jsem byl ten nástěnkář, tak to vědí paní učitelky, jak umíral Brežněv, pak Černěnko a další, takže to bylo tak rychle v Sovětském svazu, že jsme nestačili ani předělávat červený papíry a černý papíry. A nejhorší bylo, když tam kluci z vedlejšího útvaru z Čáslavi kopírovali terén podle starý mapy a všichni čtyři uhořeli. Nejstarší byl dvacetiosmiletej. Vedoucí nebo pilot vrtulníku. A když tam pak dáváte ty parte vedle sebe, tak to s vámi jako zacloumá. Takže to byla moje vojna.“