Alena Nekolová

"Náš tatínek to měl složité, nedostudoval gymnázium, protože po válce byl s chlapci v Třebechovicích v lese. Našli bombu, minu, a chlapce nenapadlo nic lepšího, než ji dát do batohu a odjet s ní zpátky do Hradce. Ale jak se opíral kamarád o stěnu vagónu, bomba vybuchla, kamarád zaplatil životem a táta byl popálený na velké části těla. Devět měsíců ležel v nemocnici, měl transplantovaná víčka, transplantovanou kůži na čelo. A protože ani předtím nebyl výjimečný student, rodiče ho přeřadili na keramickou školu, nejprve do Karlových Varů a pak do Prahy. Ale pak byl zatčen a studia nedokončil."

"Děda byl v pražském pluku, protože pocházel z Prahy a přešel společně s 28. plukem. Vyprávěli mi to s tátou tak, že za zvuků bubnů přešli do ruského zajetí. Co jsem o tom četla, mám dojem, že to tak bylo, i když to nebyl přímo jeho pluk. Děda pak popisuje, že pak pracoval v nějaké továrně a složitou cestou se dostával k tomu, aby byl zařazen do legií. Přihlásil se tam snad jako jeden z prvních. Vím, že mi o tom vykládal, že tam založili Sokol, že tam cvičili, jak putovali. Děda o tom hodně vyprávěl. Vím, že třeba říkali, jak obyčejní ruští lidé, kteří byli na polích, tak měli u sebe bílé a červené čepice a šátky a podle toho, kdo zrovna kolem jel, si je nasazovali na hlavy. Říkal, že se ho rudí pokusili popravit. Zprávy se liší – já jsem slyšela, že oběsit. Bílí ho odřízli. Vím, že putoval tři dny tajgou, než se dostal ke svým jednotkám. Koupal se v Bajkalu a putoval přes Panamskou úžinu. To jsou takové střípky."