Vlastimil Ježek

„Zádrhel nastal v pondělí večer, když většina z nás odešla na Václavák. To byl ten slavný kousek pana děkana Vaňka. Pár lidí tam zůstalo, pak jsme je nešťastné našli před zamčenou fakultou. Děkan jim vysvětlil, že okupační stávka je nebezpečná a že mají hospodářskou odpovědnost za celou fakultu, a když se něco ztratí, tak to zaplatí. Ukecal je a my jsme tu první noc z 20. na 21. listopadu prostávkovali asi ve třiceti pětatřiceti lidech venku před fakultou. Bylo to hodně nepříjemné s výhledem přes most na ty obrněné transportéry. Naštěstí v pět ráno přišla uklízečka, tu jsme slavně přemohli, vydala nám klíče a pak už jsme se vyšťouchat nenechali. Tak to byl poslední kousek toho Vaňka. Ještě před tím – v to pondělí, jak skončilo to shromáždění v aule – jsme šli za Vaňkem do pracovny děkana pro klíče od fakulty. Stál tam docent Hroch, evidovaný jako spolupracovník StB, a byli oba pěkně napruzení: ‚No, ještě snad tu defenestraci, ne?‘ Odpověděl jsem mu: ‚Nežertujte, pane doktore, nežertujte, jsme ve druhém patře.‘“

„To bylo někdy ve třeťáku na gymplu. Už jsem poslouchal zahraniční rozhlasy a z toho vysílání jsem se dozvěděl, že zavřeli Danu Němcovou. Pamatoval jsem si ji jako laskavou inteligentní dámu, která za námi jezdila na ty letní tábory a vyprávěla zajímavé věci a vůbec nevypadala jako nějaký nepřítel státu. Hlava mi to nebrala a dovedlo mě to dokonce k zoufalému pokusu, který naštěstí díky třídnímu nikam nevedl. Napsal jsem vtipný dopis, že vystupuji ze SSM, protože nechápu, jak mohli zavřít tuto dámu. Hrdě jsem to dal třídnímu předsedovi a ten můj pokus o protest donesl naštěstí našemu třídnímu, chemikovi Krupkovi. Ten mi pak týden vysvětloval, jaké to je, když jako vědec musí učit na gymplu, protože nesouhlasil se vstupem vojsk. To bylo hrozně zajímavé. On mi neříkal, co mám dělat, ale tím vyprávěním mě přivedl k tomu, že jsem si ten dopis po tom týdnu vzal zpátky. Jsem vlastně rád, protože kdyby to ten spolužák poslal dál, tak si myslím, že bych to asi v těch sedmnácti neustál.“

„Slovo perestrojka bylo opravdu jako rudý hadr. Od nějakého druháku nebo začátku třeťáku jsem se pokoušel dělat ty nástěnné noviny, což spočívalo jednoduše v tom, že jsem hledal zajímavé věci, vystřihoval je nebo fotil a špendlil je na nástěnku a oni mi to sundávali. To byl takový boj, zejména se třemi odbornými asistenty, Rzounkovými poskoky. Nejvíc a nejrychleji mizely rusky psané texty, které se týkaly právě té perestrojky, to opravdu snášeli snad nejhůř. Oni to vysvětlovali tak, že to přece nemůžeme srovnávat, že Sovětský svaz má úplně jiné, specifické problémy. To nám připadalo komické, protože ‚Sovětský svaz náš vzor‘ a ‚Se Sovětským svazem na věčné časy‘ najednou neplatilo. Perestrojka v Sovětském svazu byla něco, co rozhodně nemělo být následováno. To se jim nelíbilo, o tom se nemluvilo. Dobře pochopili, že to je začátek jejich konce.“