Ať se dělo cokoliv, malování mi dávalo radost ze života
Stáhnout obrázek
Vladimír Muzička se narodil 22. července 1953 v severočeském Duchcově. Jeho matku, Rusku, přivezli Němci na práci do tamního lágru. Otec jí během války pomáhal v těžkých podmínkách přežít. Po válce se vzali a narodili se jim synové Miloslav a Vladimír. Dětství strávil pamětník v přírodě - o to větší šok byl pro něj nástup do školy a prvomájové průvody. On i jeho rodiče s velkými očekáváními prožili uvolnění 60. let a srpen 1968 byl pro ně velkým zklamáním. Vladimír Muzička pozoroval projíždějící tanky a plakal. Hned v září nastoupil na Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Chomutově, kde panovala dusná atmosféra studentských nepokojů. Silně na něho zapůsobilo upálení Jana Palacha. Rozhodl se režimu vzdorovat bez ohledu na následky. Během normalizace odmítl s několika kamarády vstoupit do Socialistického svazu mládeže. V roce 1971 začal malovat, inspirován především surrealismem a informelem, a společně s přáteli vystavoval své obrazy v duchcovském zámku. V roce 1973 se oženil s Bohumilou Kubíkovou, měl s ní syna, ale po návratu z vojenské služby se rozvedli. Během vojny strávil třicet dní ve vězení, jelikož otevřeně mluvil s velitelem o tom, že žijí v okupovaném státě. V únoru 1977 podepsal prohlášení Charty 77. Byl okamžitě vyhozen z práce v bílinském kulturním středisku a dostal zákaz vystavovat obrazy. Odstěhoval se do Šluknovského výběžku, kde začal pracovat jako dřevorubec. Poznal se zde se svojí druhou ženou Olgou Nikitinovou, se kterou měl čtyři syny. Ve Starých Křečanech si koupili starou usedlost, kde až do roku 1985 bydleli. S přáteli zde pořádali ilegální výstavy, na které jezdil široký okruh undergroundu. V roce 1981 se Vladimír Muzička nechal pokřtít a zapojil se i s rodinou do křesťanské komunity. V 70. a 80. letech byl často předvoláván k výslechům. Během sametové revoluce spoluzakládal Občanské fórum v Duchcově. Po revoluci byl dva roky místostarostou Zabrušan. Dodnes maluje a vystavuje.
