Jiřina Dupalová

„V roce 43 nás začali vybírat, jsme začali ubývat ve škole, protože nás nasazovali do říše. A tak jsem na nic nečekala, jela jsem domů a tam v Semilech přestěhovali Němci továrnu na letecký motory, tak jsem tam nastoupila a byla jsem tam asi měsíc a přišla mi obsílka. On ten ředitel napsal, že jsem nasazená taky totálně v těch Semilech, tak jsem jezdila do Semil.“

„Se pamatuju, že jsem se vzbudila ráno asi v pět hodin a chtěla jsem se jít napít. My jsme měli vždycky na okně skleničku se studenou vodou, a jak jsem přišla k tomu oknu, tak naproti, já jsem šla se zavřenýma očima, abych se nerozkoukala, tak tam vystřelil někdo. Tak jsem se podívala a tam stáli německý vojáci naproti v tý ulici. Tak jsem honem utekla. No, a oni pak začali tam házet granáty, tam u toho kostela. To byly rány, my jsme nevěděli, co se děje. To vypadalo, jako že to je u nás vedle v baráku. Měli jsme tam takhle skříň ve zdi, tak jsme do ní vlezli a škvírou jsme se dívali, co se děje. No, a viděli jsme, že tam je plno lidí na zemi mrtvejch. Oni neuzavřeli ulici, oni nechali ty lidi, aby chodili do práce, a oni je postříleli.“