Petr Brod

„Takže to, co se dělo, ty velké čistky jsem mohl v malém, tak říkajíc, sledovat ve vlastní rodině. Věděl jsem, že došlo k tomu, čeho jsme se původně obávali, než jsme vycestovali, že hranice státu byly téměř neprodyšně uzavřeny a že bylo velice těžké vycestovat na Západ. A když jsem přijel do Prahy, tak jsem viděl v podstatě takový ten návrat do doby řekněme okolo roku třiašedesát: šedé ulice vyzdobené hloupými transparenty o tom, že 'Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak'. Dřív to bylo jenom 'Se Sovětským svazem na věčné časy', teď se ještě dodávalo 'a nikdy jinak'. Všude, i ve výkladech, trosky té ideologie a opatrnost přátel při styku se mnou, ale ne přehnaná, to bych neřekl. Nemyslím, že se lidé přímo báli se se mnou stýkat. Já jsem se taky nestýkal s nějakým širokým okruhem známých, ale převážně s příbuznými a rodinnými přáteli a s několika málo spolužáky, kteří se se mnou scházeli rádi nebo rády. Všechno to dopadlo v zásadě dobře v tom smyslu, že jsem neměl nějaké popotahování s tajnou policií. Tak já jsem vždycky, když jsem přijel a bydlel jsem u tety, tak jsem se musel dostavit co nejdřív do Bartolomějské ulice a přihlásit se tam na policejním útvaru, který sledoval pohyb cizinců a chtěl vědět, kde jsem coby cizinec přebýval na území Československa.“

„Takže otec se ocitl ve velmi nevýhodné pozici z kádrového hlediska komunistického režimu coby osoba židovského původu, která měla německé vzdělání. Za války byla na nesprávné straně - viděno z komunistického hlediska - protože byl na Západě, měl příbuzné na Západě, byl předválečný, tedy buržoazní právník a tak dále a tak dále. Prostě vše negativní z hlediska komunistů, s jedinou výjimkou -paradoxně - že nebyl členem Strany, takže nemohl být podezříván, že se vloudil do Strany jako agent imperialismu nebo nepřátelský živel. On prostě byl otevřeně nepřátelský z jejich pohledu, ale zase na druhé straně nebyl tak důležitý, aby se jím nějak moc zabývali. Oni ho prostě jen degradovali profesně a společensky a dávali mu neustále najevo, že je osoba druhé kategorie a to jim poměrně vystačilo. Takže v mém rodném listě je v rubrice otec poznámka: 'JUDr. Lev Brod, povoláním pomocný dělník'. Tím byl, když jsem se narodil, většinou tedy v různých odvětvích v koncernu ČKD, hlavně v ČKD Dukla v 50. letech, kde byl mimo jiné soustružníkem a jeřábníkem. Občas se mohl vrátit do tepla nějaké kanceláře – v Dukle byl třeba nákupčím kotlů, ale většinou byl v těch nekvalifikovaných nebo jenom dodatečně kvalifikovaných džobech, že samozřejmě se musel naučit obrábět a musel se naučit jezdit s halovým jeřábem zavěšeným u stropu, ale to ho ještě nečinilo kvalifikovaným dělníkem. Snažil se z toho uniknout a to se mu nakonec podařilo po deseti letech, asi v roce 1958, když ho převzala Pražská informační služba jako průvodce cizinců se zařazením ve Státním židovském muzeu, čímž se přihlédlo k jeho znalostem a schopnostem. Asi po dvou letech byl převzat do stavu zaměstnanců Židovského muzea přímo. Ovšem tam zase platil kádrový strop. Nesměl dělat nic jiného. On by byl rád pracoval v knihovně nebo tak, ale v tom mu bránilo jeho nečlenství v komunistické straně.“