Tomáš Šponar

„Víte, co říkala propaganda o Západu a o Spojených státech. V Ústí nad Orlicí byla velká firma, tehdy národní podnik, kde se vyráběly textilní stroje, které se tehdy nevyráběly nikde jinde na světě, takže je kupovali i lidi na Západě, a ti technici, kteří ty stroje montovali, tam jezdili a žili tam. V páté třídě se k nám vrátila spolužačka, která žila s rodiči rok nebo dva ve Spojených státech. Paní učitelka nám ji představila a my jsme na ni koukali, jako kdyby se vrátila z Marsu, protože Ameriku jsme měli jako imperialismus a chudobu. Učitelka pozvala její maminku a ona nám možná dvě vyučovací hodiny, možná déle vyprávěla, jaké je to v Americe, jak si tam děti hrají, kam se jezdí nakupovat, co je tam dobrého k jídlu. Mluvila s chutí a hezky o každodenním životě a my jsme takhle jejím prostřednictvím nahlédli, že to je v Americe dobré a ne tak špatné, jak se říká v televizi a píše v novinách. Paní učitelka neměla pocit, že by to měla nějak vyvažovat, pozvala ji a nechala ji volně mluvit, jak je to v té Americe dobré. Zvítězila v ní učitelka a slušný člověk.“

„Šedesátý osmý rok hraje v mém životě zásadní roli, okupace byla věc, která mě vyloženě štvala. Budu upřímný: my jsme neměli úplnou jasnou představu, jak má nebo nemá demokracie fungovat, jaká je nebo není alternativa ke komunistickému režimu, nás to jenom bezbřeze štvalo, věděl jsem, že to není dobré a musí to přestat. Moje představa byla, že by soudruzi měli hodně povolit. Tehdy jsem byl něco jako osmašedesátník, mně by bývalo stačilo ten systém reformovat, stačilo by mi jet se podívat do Vídně, mít tady víc novin, lepší hudbu atd., byl jsem dvacetiletý člověk, bez politického backgroundu, ale ta vojenská okupace byla traumatizující věc, která podle mě měla přestat okamžitě. Když bylo v roce 1988 dvacáté výročí okupace a já měl kousek před narozeninami, řekl jsem doma, aby se nebáli, že jedu za kamarádem, a 21. srpna jsem šel z nádraží rovnou na Václavák. Tam se sešla dost velká demonstrace, komunisté tím byli totálně zaskočení. Ono se to tak vyvíjelo, že nejdřív nás bylo pár pod koněm. Potkal jsem tam pár kluků, který jsem už tehdy znal, třeba mladého Dobrovského, věděl jsem, nebo spíš tušil, že to jsou lidi napojení na disidentské kruhy. Já tam byl čistě spontánně, říkal jsem si, jestli se má proti něčemu demonstrovat, tak proti tomuhle. Z bočních ulic přicházeli lidi, přišli se podívat, sebrali odvahu, najednou byla asi třetina Václaváku plná. Pak se šlo dolů, někam ke Staromáku, pak na dnešní Palachovo náměstí, před filozofickou fakultou se nedalo projít, protože se chtělo jít na Hrad, pak se šlo ke Karlovu mostu a tam stál policajt a lidi na něj začali řvát: ‚Gestapo! Gestapo!‘ V kontextu toho, co už dnes víme, to bylo plně na místě, ale tehdy mi to přišlo strašně kontroverzní, protože jsem o tom tenkrát nic nevěděl.“