„Mezitím se pochopitelně děly i jiné věci, a to byla ta nešťastná éra, pro nás všechny mladé, ale nejenom pro mladé, pro všechny lidi, kteří už si jednou zažili válku nebo válečné nebezpečí, a to byla okupace republiky 21. srpna 1968. Můj otec byl služebně v Praze, a to v budově Národního shromáždění vedle Národního divadla, která byla ostřelována. Týden jsme o něm prakticky nevěděli. On se samozřejmě snažil po každém, kdo jel na Ostravu, dát nějak echo, že teda je, ale že neví, co bude dál, a že se bude snažit dostat se domů. Maminka z toho byla pochopitelně úplně vyřízená a já, abych pravdu řekla, s mým mužem docela taky, protože my jsme si Pražského jara úžasně užívali. Bylo nám přes dvacet let, mně konkrétně dvacet šest, a byli jsme nadšení. No bohužel. Když se mi nabídla první možnost, jak se dostat do centra, ihned jsem upalovala prvním autobusem k mamince, protože jsme situaci znali. Vzhledem k tomu, že bydleli na Partyzánském náměstí, což je dvě stě metrů od radnice, tak já coby ruštinář, a hrdý ruštinář, jazykář, tak jsem říkala, že já prostě musím k radnici, já se s nimi snad nějak domluvím. Tak jsem se snažila a ještě dneska jsem ráda, že tu jsem, protože přišel takovej mladej, jestli to mělo sedmnáct let, hlavně že to na mě mířilo nějakým kalašnikovem nebo nějakou příšerou. Já jsem se, ne nějak rozčileně, snažila lidsky vysvětlit tomu hošíkovi, kde jsou, co jsou, jak jsou… Jenomže jeho nadšení pro mě nebylo vůbec žádné a navíc tedy ta zbraň mi nedělala zrovna dobře. Asi jsem měla štěstí, přežila jsem to, protože přišel nějaký vyšší důstojník, mladého sebral, mně se omluvil a tím to zhaslo, ale dobrý pocit z toho nemám ještě dneska, abych byla upřímná.“