"Oni nařídili dodávku a kdo to nesplnil, tak byly veliké pokuty, nebo ho zavřeli. Tak se to dělalo tak, že se to tam zavezlo, vysypalo na haldu. Pak to obilí hnilo, ale to nikomu nevadilo. Hlavně, že dodávka byla splněna. Na oko. Dodávky byly tak vysoké, že odvádět je nebylo možné. Proto se to dělalo tak, že Rus, který sklad hlídal, se podplatil. Za deset metráků si koupil jednu kořalku. Pak prostě vždycky napsal, že se odvedlo víc, než tomu reálně bylo."
"Stříleli jsme do vzduchu a oslavovali konec války. Nedaleko ode mě, asi dvacet metrů, stál ruský voják s bubínkovým samopalem. Řekl 'kaňéc vajny', ťukl samopalem do země a dostal dávku do obličeje. Sám sebe zastřelil. Hned se skulil a Rusáci se seběhli kolem něj."
"Za námi, asi tři kilometry vzdušnou čarou, byl kopec a les. A tam Němci vozili židy z ghetta v Ludsku a stříleli je tam, bylo to u vesnice Hnidava. Hnidavští říkali, že když už bylo po popravách, tak se tam byli podívat. Krev ještě tekla ze zaházených jam ven."
"Po válce jsme jeli na Prahu oslavovat. Dostal jsem tehdy první vyznamenání od generála Svobody. Zmotorizovali jsme se. Šli jsme kočár, koně, a pozorovací jednotka. Předjížděl jsem pěšáky a dělostřelce a na křižovatce - kdo tam nestojí - Generál Svoboda! Zastavil nás a povídá: 'Kam jedete?!' 'No dopředu, na Prahu...' 'To se nemůžete zařadit?!' A dvakrát mě přetáhl holí. Chlapi se mi pak smáli, že jsem dostal vyznamenání."
"Jeden přišel do krámu, ukázal na mucholapky
a povídá: 'Davaj menjá éto! Što éto?' Prodavač říká: 'Mucholapky.' Ale oni nerozuměli. 'Davaj sto štuk (sto kusů).' Přišel ven, rozbalil to, líznul, ještě jednou líznul, nebylo to dobrý, tak to všechno zahodil. Jindy přišel Rus do krámu, koupil si stříbřenku a natřel si tím holinky a sedlo."
"Odevzdal jsem depeši a velitel mi řekl, že pak mám jít za nimi směr Kobyliny. Tak nějak jsem věděl, kde by to mohlo být. Šel jsem, šel jsem, ale začalo se smrákat. A teď slyším, že jede nákladní auto. Ona to byla kaťuša. Jela velice pomalu, s rozsvícenými světly. Tak jsem do ní skočil a lehl jsem si. Najednou rusky voják: 'Uchadi!' Řekl jsme mu, že jsem československý voják, ale jemu to bylo jedno a že bude střílet. No, tak jsem se radši zvedl a z auta zase vyskočil. To nebyla žádná sranda. Zase jsem šel pěšky dál. Tma byla už veliká, nedaleko byl les. Řekl jsem si, že nemá cenu teď nikam chodit, tak jsem si lehl v lesíku za keř a že až se rozední, budu pokračovat dál. Začalo se rozednívat a já slyšel kroky. Myslel jsem, že to jsou naši kluci a už jsem se chtěl ozvat, ale najednou slyším, že mluví německy. Koukám a vidím obrysy dvou postav, které jdou přímo na keř, kde jsem byl. Tak jsem si připravil samopal, že budu střílet. Oni ale můj keř minuli. Jak mě přešli, tak jsem vyskočil a povídám: 'Hände hoch!' Nejdříve nechtěli, tak jsem natáhl samopal a oni pustili pušky na zem. Byli to starší zarostlí chlapi. Dovedl jsem je k našim, naštěstí to bylo už jen asi kilometr."
"Přišel Rus k Ukrajinci, ten měl jenom tři hektary a on mu povídá: 'Što ty kulak?' 'Já nejsem kulak.' 'U těbjá serebrenaja kríša (máš stříbrnou střechu), ty kulak.' On mu to nevymluvil, že je to normální plech."
"Než jsem šel na operaci, přišel ke mě saniťák a přinesl líh a skleničku vody. Nalil mi asi 2 decilitry lihu
a povídá: 'Vypij to.' Tak jsem to vypil hladovej a v tu ránu jsem byl ožralej."
Vladislav Albrecht se narodil 25. dubna 1923 v obci Český Boratín na Volyni. Volyně tehdy patřila polskému státu, v roce 1939 však bylo území připojeno k Sovětskému svazu. V roce 1941 přišli Němci, pan Albrecht tedy vzpomíná na obě okupace. V březnu 1944 se v Rovně připojil k československému vojsku, kde fungoval jako brigádní pozorovatel. Zúčastnil se bojů na Slovensku, konce války se dočkal až v Čechách. Po válce ještě krátkou dobu sloužil v armádě, poté pracoval v zemědělském družstvu. Do KSČ nikdy nevstoupil. Se svou manželkou má pět dětí a žije v Horních Řepčicích.
