„Vlaky teda nejezdily pořád, protože skoro denně nálet, ale můj otec, který byl učitel, myslel si, že není možný, abych se nevzdělávala a nechodila denně tak daleko do té školy, tak jsem musela chodit. A teď jsem si teda já řekla, že si to zkrátím, co bych obcházela až tak daleko, prostě půjdu, odmalička jsem celkem měla dobrý orientační smysl, tak jsem si řekla takovouhle vzdušnou čarou. Děvčata zůstala v těch Bohuslavicích a já sama jsem kráčela úvozovou cestou. Už to bylo v polovině dubna 45, a najednou se proti mně objeví německý vojáček, mladý kluk. Pamatuju si, že to bylo strašný mládě. A křiknul: ‚Halt! Wohin gehst du?‘ Jako kam jdu, no a já jsem říkala, že jdu ze školy a že jdu domů. No a teď se rozhlídl a nikde nikoho neviděl a dal mně strašně velikou facku a řekl mně německy: ‚Tak jestli někde řekneš, že jsi mě tady viděla, tak tě zastřelím a všecky vás.‘ A poslal mě pryč. Já jsem brečela, došla jsem domů a skutečně jsem nikdy v životě to nikomu neřekla, vlastně jsem to až vyprávěla svým vnoučatům.“
„No jinak jsme tam prožili toho dost, protože byla v roce 1967 šestidenní válka mezi Izraelí a Arabama. Takže to udělali tak, že deportovali ženy a děti pryč, muži tam zůstali. Takže já jsem s těma dětma odjela a o mužovi jsem vůbec nevěděla. Já jsem odletěla s dětma, vlastně s dvaapůlletým Petrem a jedenáctiletým Honzou, v Sýrii jsme byli na letišti. Malý Petr dostal nějakou úplavici nebo salmonelózu, takže to bylo hrozný. V té Sýrii jsme přestupovali do jiného letadla a už nebylo co dát na něj, měl neustále průjem... Já jsem se s dětma vrátila a za dvě hodiny nato to letiště vybombardovali. Můj starší syn prohlásil, že to museli vybombardovat, protože jeho mladší bratříček to tam všecko podělal. O mužovi jsme nevěděli, až potom někdy, to bylo začátkem června, a teprve v srpnu se sem dostal. Jeho cesta byla složitá, autama nějak jeli, bylo to nebezpečný a také dostal těžký zápal plic z těch cest. V září jsme opět odjeli do Iráku, do jiného domu.“
„Já jsem byla nebezpečný člověk, tam šéfem, ředitelem, se stal sice můj spolužák, který vystudoval takzvané ADK – to byly dělnické kádry, zrychlenou maturitou se dostaly na vysokou školu – a byl strašně přesvědčený komunista a já jsem byla veliký nepřítel této země, takže mně dělal takové naschvály, že třeba všem podepsal dovolenou a mě nechal, že musím všecko dělat, i co nepříslušelo vůbec do mé náplně pracovní, a já jsem neměla kam dát děti, protože bylo léto, děti malý, školka zavřená, škola... Absolutně jsem nevěděla, co s nima, jak. Teď jsem to nemohla vyřešit. Manžel taky neměl dovolenou... On tam mně posadil do kanceláře chlapíka, který opravoval autobusy. Celej den tam seděl a jenom hlídal moje telefonáty. Já jsem měla jenom služební, nic prostě, nic. A on vždycky odložil noviny nebo co si četl a poslouchal, s kým já co. Vůbec nemohl tomu rozumět, co já odborně mluvím. Tam vyhodili paní, mě okamžitě zbavili, protože jsem měla přístup k tajným mapám, tak okamžitě jsem nesměla na tajný mapy.“
zdroj: archiv pamětnice, současné foto pořízené Marií Mrvovou
zdroj: archiv pamětnice, současné foto pořízené Marií Mrvovou
Stáhnout obrázek
Marie Chaloupská, za svobodna Kašparová, se narodila 12. listopadu 1933 v Horní Věžnici u Polné. Když jí byl jeden rok, přestěhovali se s rodinou do Slavětína u Nového Města nad Metují, kam docházela za války do školy. Setkala se s německými vojáky i s ruskými partyzány. Maturovala v roce 1952. Přála si studovat filozofii nebo literaturu, ale nepocházela z „vhodné“ rodiny, a tak šla studovat geologii: obor hydrologie - inženýrská geologie. Na fakultě se potkala se svým budoucím manželem Josefem Chaloupským, který rovněž studoval geologii, ale jiný obor: základní výzkum a věnoval se vědecké práci. Svatbu měli v roce 1956. Pamětnice poté pracovala ve stavební geologii v Praze do doby, než se narodil první syn Jan, který je stavebním inženýrem a žije v Trutnově. Za osm let se narodil druhý syn Petr, rovněž inženýr a také varhaník a regenschori u sv. Jiljí v Praze. Poté Marie Chaloupská pracovala v Geofondu, centrálním geologickém archivu, a k tomu se starala o děti a o domácnost. Manželé často cestovali. RNDr. Josef Chaloupský přednášel v letech 1966-1968 na Bagdádské univerzitě, pobočka Mosul, v Iráku, kde žili i s dětmi dva roky. Zde pamětnice zažila šestidenní izraelsko-arabskou válku. Po okupaci Československa v srpnu 1968 manžel pomáhal deportovat cizince z mezinárodního geologického kongresu na hranice. Manželé okupaci veřejně odsoudili a oba stáli před vyhazovem z práce. Josef poté odjel pracovně na rok Libye, zatímco pamětnice se starala o domácnost a po večerech si dodělávala doktorát. V roce 1970 odjel Josef stipendijně na rok do Norska, kde pokračoval ve výzkumu. Za ním tehdy na čtyři měsíce přijela i jeho žena s oběma syny. Potom jeli na rok na Kubu, zatímco starší syn zůstal doma, jelikož právě maturoval. Po těžkém období v archivu chtěla pamětnice odejít pracovat do mlékárny, jelikož jinou práci se svým špatným kádrovým posudkem nemohla sehnat, ale nakonec dostala místo geoložky při výstavbě pražského metra, kde pracovala pětadvacet let a denně fárala do tunelu. Zde jí začali kolegové říkat první dáma české geologie. Potkala tu významné osobnosti: Václava Malého, který umýval záchody a sprchy, nebo Jiřího Dienstbiera, který pracoval v kotelně. Do komunistické strany nikdy nevstoupila. Marie Chaloupská zemřela v květnu roku 2020.
Svatba Marie Hojné a Bohumíra Kašpara v Černilově roku 1927. Vpravo družička Marie Hojná, mládenec Václav Rejchrt, vlevo družička Dohalských a mládenec Rudolf Kašpar, bratr ženicha.
Svatba Marie Hojné a Bohumíra Kašpara v Černilově roku 1927. Vpravo družička Marie Hojná, mládenec Václav Rejchrt, vlevo družička Dohalských a mládenec Rudolf Kašpar, bratr ženicha.
