Karel Maier

* 1957

  • „… tak od dětství jsme se znali, kamarádit jsme začali pozdějš. Ono to nevypadá, ale já jsem cvičil kulturistiku a on (Vladimír Hučín – pozn. ed.) mě ukecal a spolu ještě s jedním kámošem jsme cvičili tu kulturistiku. On měl doma tělocvičnu a chodili jsme k němu cvičit. Jak jsme cvičili, tak jsme probírali politickou tu… a tam jsme se nejvíc sblížili, tímto způsobem…“ – „A jaký ty názory pana Hučína byly v tý době? V čem jste si spolu notovali?“ – „Notovali jsme si asi v tom, že tady nemají bejt Rusáci. To byla jedna věc. A druhá věc, že komunisti nejsou to pravý ořechový. To byla spousta hodin, co jsme spolu strávili, takže jsme se furt bavili, ale tak přímo konkrétně, to už dneska nedovedu… Sem tam něco potřeboval, protože dělal nějakou tu protičinnost, takže potřeboval s něčím pomoct a já jsem byl ochotnej mu pomoct.“ – „A jak ta Hučínova protičinnost vypadala?“ – „Úplně do detailu to nevím, ale sem tam vyhodil nějakou nástěnku, sem tam bylo někde něco popsaný, nalepený. On potřeboval přenýst nějaký věci, tak jsem mu to pomohl nachystat, přenýst, ale co přesně dělal, taky už nevím.“ – „A vypadalo to tak, že si třeba o tu pomoc řekl sám nebo vy jste si řekl…?“ – „To vyplynulo z toho, jak jsme spolu chodili cvičit, tak jsme se třikrát týdně vidívali, minimálně.“ – „Takže jste to dokázali společně nějak naplánovat?“ – „Já jsem věděl o něm hodně, on věděl hodně o mně. Ukazoval nám různý zbraně a já nevím co všechno, co měl doma.“ – „Tak to muselo chtít velkou spoustu důvěry.“ – „Tak asi jsme k sobě měli důvěru. Asi stoprocentně. Nebo já si myslím, že jo.“ – „A jakým způsobem jste se aktivně zapojil?“ – „Nějaký chemikálie se potřebovaly přenýst z fabriky, protože ve fabrice bylo tehdá všechno. Takže z té fabriky nějaké ty chemikálie…“ – „A tam vy jste pracoval v té továrně?“ – „Jo, tam já jsem pracoval. On tam pracoval taky, jenže on přenýst nemohl nic, protože jeho furt hlídali. Po něm už tou dobou šla Státní bezpečnost. Takže přese mě a přes další kamarády se to vynášelo ven a nějaký chemikálie, nějaký schránky na zbraně – jako materiál, aby se to z toho dalo udělat.“ – „Vy jste to vynesli ven přes bránu, a kam jste to odnesli?“ – „Tak jemu jsme to donesli…“

  • „… tehdá mi bylo jasný, že když něco řeknu, tak tam (v kriminále – pozn. ed.) budu taky. Takže jsem mlčel. Co jsem věděl, jsem neřikal. A trvalo to – první, co bylo, se vlastně šlo za takový mříže, tam zavřeli a seděli jsme v místnosti, kde byli tři chlapi a na přeskáčku se furt na něco ptali. Já mám furt ještě zafixovaný, že tam byl – jak byly ty hospodský velký popelníky, tak když jsme přišli, tak byl prázdnej, a když jsem odcházel, tak jim to přepadávalo těma vajglama, už to neměli kam dávat, jak hulili jak fabriky. Já jsem nekouřil v tu dobu, takže mně to nevadilo. Furt se tam jeden přes druhýho… a pak si dali pauzu. A pak přišla takticky sekretářka a donesla mi kafe a čaj jestli chcu a vodu jestli chcu, že šli na oběd. A teď říká: ‚Však jim nic neříkejte.‘ A já jí říkám: ‚Však já nemám co, já nic nevím.‘ A tak jako začala a ještě hodinu tam se mnou ona diskutovala a byla tam jako kamarádka, taková hodná a pomlouvala je a říkala: ‚Nic jim neříkejte, jestli něco víte.‘“ – „A ona tam byla taky za trest…?“ – „No, ona byla zrovna – řekl bych – vyslýchala mě pak ona, ale taková hodná. A pak se po obědě vrátili ti a zas tvrdě a pak mě vyhodili ven a hotovka.“

  • „… ale to nevěděli ani rodiče, já jsem doma neřekl, že mě StB…“ – „Nevěděli o tom, že jste byl na výslechu StB?“ – „Ne, já jsem nikdy – ani že byli tady u nás – jsem jim nikdy neřekl.“ – „A dozvěděli se to potom expost?“ – „Nikdy… Teď se to dověděli, jak jsem dostal to vyznamenání (za třetí odboj – pozn. ed.). Táta má 92 let, tak jsem mu to ukázal, ale jinak to nikdy nevěděli. Já jsem se o tom doma nikdy nebavil…“ – „Vy jste to zapřel i vlastní rodině?“ – „No…“ – „I po revoluci…?“ – „Já jsem se o tom nikdy s nikym nebavil.“ – „Skromnost, no.“ – „Ne jako, já jsem se až teď, když to vyšlo najevo, když se to objevilo na internetu – teprve teď se to někdo dovídá a teď z toho mám vždycky hrůzu…“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Přerov, 06.10.2017

    (audio)
    délka: 01:09:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Při výslechu jsem celou dobu tvrdil, že jsem nic neviděl, neslyšel, o ničem nevím. To mě zachránilo

Dobová fotografie ze evidenčního lístku OP
Dobová fotografie ze evidenčního lístku OP
zdroj: Archiv pamětníka

Karel Maier se narodil 23. února 1957 v Přerově. Jeho rodina nesouhlasila s komunistickým režimem, ale nikdy proti němu aktivně nevystoupila. Karel Maier se ale rozhodl jinak. Od 70. let pomáhal především s vynášením chemikálií z Přerovských strojíren, které pak jeho přítel Vladimír Hučín používal k přípravě malých náloží, jimiž ničil vývěsky komunistické propagandy. Kromě toho vyráběl bedny z nerezavějící oceli, ve kterých Vladimír Hučín ukrýval zbraně, jež využíval pro své diverzní akce. Kvůli tomuto přátelství se Karel Maier dostal do hledáčku StB, byl dvakrát vyslýchán, byl vyvíjen psychický nátlak na něj i jeho rodinu a do pádu komunistického režimu byl StB tajně sledován. Během výslechů a vyhrožování se nikdy nenechal zviklat a nikdy nic proti přítelovi neřekl. V revolučním týdnu po 17. listopadu 1989 se účastnil všech protirežimních veřejných shromáždění, která se v Přerově konala. V 90. letech začal podnikat a v roce 2017 obdržel osvědčení za účast v odboji a odporu proti komunismu.