Mgr. Aleš Fetters

* 1933

  • „Majáles študentskej, no, a my jsme uspořádali majáles, a to byla… študenti aktivně velice… kritizovali jsme jednotnou školu a já nevím co všecko a teď tady byl ten druhej proud, ten svazáckej, kterej se snažil všecko umírnit. Sešli jsme se někde tam kolem Staroměstského náměstí, na náměstí se to mělo řadit, během toho dne změnili trasy pochodu a tak dále. To mám jednu, asi první, s tajnýma, s fízlákama. My jsme měli takový, nás napadlo, jak byly ty akce Mládež vede Brno a tak, tak já jsem si nalepil fousy z vaty a vzal jsem si takový voblek a teď takový holky mě na šňůrce jakoby vedly, no, a já jsem vždycky s prominutím starej blbec, něco, tak jsem tam nahazoval takový fórky, jak my penzisti se máme, lidi na to reagovali, když jsme šli po letenským mostě, tak najednou takhle přecházejí dva páni přes most. Tam byla mezera a najednou mě bafli mezi sebe a vodtáhli na druhou stranu, strhli mně ty fousy, no, facku mně nedali, aspoň si nepamatuju, ale prostě ňákou výhružku a vrazili mě zpátky. Mě přešla nálada.“

  • „Takže shánění místa, no. Já jsem prostě dostal nabídku, no, nabídku, to se nedá říct. No, prostě teplárnu náchodskou. Tam byli dva tři mistři a jeden ňákej ten, kerýho sem učil kdysi, tak jak při tý strojárně byla večerní průmka, že jo, a tam oni chodili. A pak tam byl Vlastík Čejp, kterýho sem na gymplu učil, kerý tam byl jako inženýr, tak tam pár takových bylo. Ale oni dali, to byly úkoly stranický, stranický úkol najít Fettersovi místo, přece když ho, my jsme humánní společnost, my nejsme, že by ho to, on nesmí akorát učit, ale jinak… a tak. Předsedou stranický organizace tam byl nebožtík Pepa Rotr, hodnej hoch takovej, a von mně skutečně to místo začal hledat. Zjistil na komunále v Náchodě, že je místo na pohřební službě. Já sem říkal, ty, Josko, já bych někoho docela rád pohřbil. No, von tam přišel a voni mu řekli, když pak řek, vo koho jde, že by to jako, na tom vedení komunálu, že to by nešlo, tam potřebují jako kádrově, na pohřební službě… Načež pak se tenkrát postavil ten novej, dnešní poliklinika, ten novej Kreml, že jo, a dům politické výchovy. Joska přišel, voni tam potřebujou knihovníka. Já sem říkal, prosím tě, Josko, neblázni. No, to bys moh, ne? Samozřejmě, že bych moh dělat knihovníka. Joska byl tak naivní, že teda skutečně šel na ten okresní výbor partaje, tam za tou soudružkou, a když jí to řek, tak se prej na něj podívala a říkala, soudruhu Rotře, mysli si, žes mně řek dobrej vtip. A tím to skončilo. No, voni jak měli kontakty, tak pravda, nabízeli mně místo, nevím, jestli se tomu říkalo inspektor přes ty hotely. Já jsem říkal, to absolutně nevemu, tam mě kdykoliv kdokoliv může utopit. Nerozumím tomu, to sou protřelý lidi, který jako, ty šéfici těch, velice uměli v tom chodit, že jo, já bych moh do něčeho vlítnout a eště by mě zavřeli, tak sem nastoupil do teplárny. Říkal sem si, když táta moh celej život chodit v modrákách, proč bych nemoh chodit v modrákách taky já.“

  • „Totiž to gymnázium trutnovské české bylo v tom roce třicet osm zlikvidováno. Víte, já obdivuju ty profesory v tom roce, respektive v tom konci, v tom září, respektive v prvních říjnových dnech třicet osm. Oni se museli postarat o své rodiny, samozřejmě, právě mnozí do tý Úpice, protože to bylo nejblíž, že jo, ale voni stihli přestěhovat i tu školu, jaksi to základní, neříkám, že lavice nebo tak, ale prostě ty sbírky a tak do úpické školy Na Lánech, ta byla postavená asi roku třicet dva třicet tři, začalo se tam učit. Takže tam byly vyčleněny třídy pro to gymnázium, které pak ovšem bylo brzy, asi po roce, zrušeno, že. Takže skutečně obdivuju ty lidi v tom osumatřicátém, kteří se museli postarat o své rodiny, ale postarali se i o to… třeba před gymnáziem tím českým, tam byl sokl a na něm busta Aloise Jiráska. Oni tu Jiráskovu bustu převezli do tý Úpice a pak ji dali v pětačtyřicátém zpátky před tu školu. Takže taková… a pokud vím – to vím z vyprávění samozřejmě –, i ti soukromí, co měli auta nákladní, prostě těch pár říjnovejch dnů v roce třicet osm jezdili, pendlovali Úpice–Trutnov, aby odstěhovali jednak ty lidi, a jednak, já nevím, tam byla sokolská jednota, že, a další instituce. Centrum měli v národním domě v Trutnově, ta česká menšina už teda před první světovou válkou, národní dům byl nějak… asi devatenáct set nebo devatenáct set jedna postavený pro právě velmi význačnou trutnovskou českou menšinu. A tyhle všecky lidi v těch několika dnech, kdy byl postupně zábor pohraničí, museli z toho… víte, mně nedávno (někdo říkal – pozn. ed.), vždyť voni nemuseli, voni šli dobrovolně. Já sem říkal, nojo, Židi šli taky dobrovolně, dostali výzvu a museli jít, ale že jo, mohli se zašprajcovat a já nevím, nebo se voběsit, nebo cokoliv jinýho a nejít, že jo. Jak by to dopadlo. Co moh dělat českej profesor v německém městě, kde už nic českého nesmělo být. Že jo. A tak dále.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kaštanová 125, Náchod - Babí, 11.08.2017

    (audio)
    délka: 01:22:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Totalita vždycky postupuje pomalu

Maturitní fotka na Pedagogickém gymnáziu
Maturitní fotka na Pedagogickém gymnáziu
zdroj: archiv pamětníka

Aleš Fetters se narodil 4. dubna 1933 v Úpici v rodině, která vyznávala odkaz T. G. Masaryka. Otec byl dělník, byl člen České strany národně sociální. Z toho pro pamětníka v době komunistické totality vyplynuly problémy. Maminka byla švadlena. Pamětník vystudoval pedagogické gymnázium v Hradci Králové. Po komplikovaném začátku i Vysokou školu pedagogickou v Praze. Učil na mnoha základních školách v Královehradeckém kraji, pracoval na náchodském gymnáziu. V době pražského jara se angažoval v odborech a na to v normalizaci doplatil. Překládali ho ze školy na školu a nakonec strávil víc než deset let prací v náchodské teplárně. Po sametové revoluci se stal ředitelem Gymnázia Aloise Jiráska v Náchodě. Prodělal infarkt, nyní je v důchodu a věnuje se literárněvědné práci.