„Tak jsem vzala klíče a šla jsem. To bylo tak dvě stě metrů vzdálené od hlavní budovy. Tam už se lidé sbírali. Ty sirény byly hrozné, ze všech stran to řvalo. To bylo něco úplně jiného než jindy. Připadalo mi to, jako by vyli psi ze všech stran. Otřesné. Ve sklepě už bylo odemčeno. Lidé se sbírali z okolí do toho krytu, ale někteří to podceňovali, zůstali v budově a nevyhledávali kryty. No a tak jsem do toho krytu šla. Někdo komentoval světlici, že to bude na Nové město, to že je část Drážďan, která přijde na řadu. Najednou udeřila bomba. Nás to strhlo. Už jsme zavírali a ten vzduch, tlak byl i na tu vzdálenost tak silný, že nás to na ty schody shodilo dolů.“
„Tak jsme potom seděli a poslouchali s hrůzou, co se bude dál dít. Ty údery byly otřesné, že i když to bylo ve větší vzdálenosti, nám to připadalo jako nad naší hlavou. Vše se třepalo, jako by to padalo na nás. Tak jsme pořád čekali, jak vyváznem. No a pak byl klid, ticho. Každý byl zaposlouchán do toho, co se dělo. Pak se někdo začal modlit. Pak začaly plakat děti. Hrozné. Chodila jsem a utěšovala je. Nevím, já měla takový pocit bezpečí. Říkala jsem si, že ten bunkr je stavěný tak, že se nemůže nic stát. Ale lidi se báli. Po půlhodině to ustalo. My jsme se chtěli jít podívat ven. Ale někdo říkal, že ne, že nevíme, co může ležet na cestě. Tak jsme se vrátili do bunkru. A přiletěli znovu. A opakovalo se to divadlo znovu. Začalo bombardování, ta hrůza.“
„Tak jsme dělali úklid. Ti zemřelí, co byli známí, se nosili do sklepů, aby je pak mohli příbuzní pohřbít. Ti druzí, ta ohořelá těla se nakládala do aut a to se odváželo ke spálení. Vždy na náměstích to házeli na kupy a tam se to likvidovalo. Co s tolika lidmi, že. Tam byly takové metače ohně a tam dohořely kosti. Tam ani nebylo poznat, co to je. To byl hrozný úsek. Z toho jsem se dlouho nemohla vzpamatovat. A potom, že půjdeme do Eislebenu. Tam, jak jsme se z města konečně dostali ven, už byl březen, bylo jaro, všechno kvetlo. Stromy kvetly. Jiný svět se nám otevřel před očima. A tak jsme si říkali, že myšlenky na to, co bylo, musíme zapudit. Že musíme žít. Že život jde dál. Tak jsme se snažili nemyslet na tu hrůzu. Ale bohužel ono se to pak v pozdějších letech vždycky vrací.“
Gertruda Jurečková, za svobodna Kocurová, se narodila 21. srpna 1924 v Ludgeřovicích na Hlučínsku. Rodiče zemřeli krátce po jejím narození, vychovávali ji prarodiče. Ve čtrnácti letech nastoupila do práce do čokoládovny v Ostravě. Když Hlučínsko v roce 1938 připadlo Německu, byla odeslána na nucené práce do oblasti Lüben. Po návratu na Hlučínsko si udělala zdravotní kurz. Poté dostala práci ve vojenské nemocnici na území dnešního Polska, které ovládali Němci. Pracovala také v nemocnici v Drážďanech, kde v únoru 1945 přežila bombardování. Poté pomáhala zachraňovat raněné a uklízet zničené město. Po skončení války dále pracovala v Německu, protože neměla žádné informace o tom, co se děje v jejím rodišti. Obávala se, že lidé z Ludgeřovic byli vyhnáni v rámci odsunu Němců ze Sudet. Její teta ji však v Německu vypátrala a napsala jí dopis, v němž ji prosila, ať se vrátí. Přijela domů v roce 1947. Pozdní návrat jí způsobil problémy, často se setkávala s názorem, že je kolaborantka. Válku přežil i její bratr, který byl nasazen jako voják německé armády na severu Norska. Provdala se za muže, který jako obyvatel Hlučínska musel sloužit za války ve wehrmachtu. Po návratu pracovala v nemocnici v Petřkovicích a poté se starala o děti a nemocnou tetu.
