Marie Lapišová

„Nebylo to lehký, protože Ostravský kraj, tam jsou takoví tvrdší lidi. Jak tvrdá práce, tak jsou tam i takoví lidi trochu ne jako my, takový jemnější, milejší, já to tak beru, jak jsem to poznala. Tam jsou s tou prací takoví razantnější. Taky než jsem tam dostala práci, tak to trvalo měsíc, než jsem si ji sehnala, a bylo to zas na interně, sice měl manžel strýčka, který mi tam trošku dopomohl, jinak bych ji vůbec snad ani nesehnala. No, a tak jsem tam jako byla taková dost nešťastná, protože oni tam mluvili tím ostravským přízvukem a to bylo trošku jiný. Já vám řeknu příklad třeba: přišla jsem na odpolední směnu a pacient, takovej opravdu Ostravák, povídá, že chce gorský čaj. Tak jsem si říkala: ,No, horký.‘ Co byste mysleli, prostě horký. Tak jsem přinesla ohřátý čaj. On málem mi to vylil prostě pod nohy. A ten druhý pacient mi říkal, že chce hořký čaj, že je jako diabetik.“

„Manžel odjel brzy ráno do práce, já jsem vstávala a vidím lítat bombardéry nad naším panelákem. My jsme bydleli těsně na hranicích polských v tý Karviný a tam vůbec nebyla žádná letová zóna, tam vůbec nebyly žádný letadla, a najednou vidím z okna v sedm hodin ráno, manžel už byl pryč, já jsem byla sama doma, a najednou vidím od hranic z Polska jet tanky, tanky s těma dělama, kulometama namířenýma přímo na ten náš panelák. Já jsem se úplně rozklepala, to je jasný. Teďka telefony nebyly žádný, ani ty pevný, ani nic. Já si povídám: ,Co se to děje?‘ Oni teďka těsně před tím panelákem zahnuli takhle na Ostravu na tu silnici pod panelákem naším. Tak jsem vylítla ven a letím do tý práce.“