Abraham Pressburger

"Překlad Hašomer Hacair je ‚Mladý strážce‘. Jeho ideologií byl sionismus plus socialismus. Po válce to bylo velmi pěkné hnutí, plné krásných ideálů, víry v dobrou budoucnost. Názor, že nemáme žít tam, kde nám byli schopni učinit to, co nám učinili, mohl velice nadchnout mladého člověka. Lidé se hnali do Izraele, protože skutečně chtěli odejít z Evropy. My jsme připravovali mládež nejen na Izrael, do neznáma, ale i na tzv. ideální život v kibucu. Kibuc byl ideál. Byly tam zásady, které se samozřejmě neuskutečnily. ‚Každý dává podle svých možností a dostává podle svých potřeb.‘ To jsou krásné zásady. Vychovával ke komuně, v opozici vůči ideálu peněz. Cílem člověka je, aby byly uspokojené jeho duševní potřeby, aby měl pěkný vztah k životu. Mladé lidi to velmi silně chytilo. Byly zřízeny tzv. ‚domovy‘, hebrejsky Hachšara – příprava, pro děti ve veku 14–18 a mládež nad 18, která již skutečně žila v kolektivu. Měli společné i šaty. Košile, spodky apod. se praly společně, protože nebylo důležité, jestli byly před tím vaše nebo ne. Přes den vykonávali zemědělskou práci a večer se učili. Hašomer Hacair měla jednoho ideologa, který se jmenoval Borochov. On tvrdil, že zdravou pyramidu národa tvoří dole zemědělci, druhou vrstvu tvoří městští dělníci, třetí intelektuálové a nejvyšší vrstvu kapitalisti a ti, co vládnou. U židovského národa je pyramida obrácená, stojí na špičce. Zemědělců je málo, dělníků trochu víc a nejširší vrstvu tvoří intelektuálové a lidi, co vlastně nic nedělají. Ideálem kibucu bylo, že člověk svým životem obrací pyramidu do normálního stavu a přitom zůstává intelektuálně na nejvyšší úrovni. Když se založil židovský stát, který tehdejší Československo velmi podporovalo, byla v bratislavské Redutě oslava, kde řečnil předseda Husák a jménem židovské mládeže i já."

"Bylo nás asi sedm mladých lidí. Měli jsme stále kontakt s lidmi z Hašomer Hacair, kteří byli mimo tábor. Věděli jsme, že klidné období v táboře zase skončí a budou opět posílat do Osvětimi. A skutečně to tak bylo. Po Slovenském povstání se Sereď změnil v jeden hroznej tábor, kde se střílelo, zabíjelo a posílalo se do Terezína. V té době, kdy to bylo trochu lehčí, jsme plánovali dvě věci. Připravit si bunkr nebo něco podobného v horách, kde se budeme moci schovat, anebo když bude možnost, tak se přidat k nějaké vojenské činnosti. Z tábora utekli tři naši lidé a začali připravovat místa, kam bychom mohli utéct. Jedno z míst bylo v Liptovském Svätém Mikuláši. Pamatuji si, že když kamarádi utekli, tak mě zavřeli. Já neutekl, protože jsem to nechtěl udělat tatínkovi."

"Roku 1942 se už na Slovensku začaly připravovat transporty. Vznikly tři koncentrační tábory podobné Terezínu. Sereď, Nováky a Vyhne. Zpočátku byl rovněž jeden v Bratislavě pro místní Židy. Židovská rada se obrátila na otce, aby organizoval sereďský tábor. Otec to přijal. Mohl si tam vzít dokonce nábytek. Dali mu jednu jizbu, aby se tam mohl zařídit. Měl tam zvláštní postavení."

"Evangelíci a Židé měli náboženství po obědě. Katolíci, kterých byla většina, měli náboženství v devět hodin, a tak jsme měli hodinu volno. Tak jsme vždy šli vedle na kamenné hřiště, kde byly dvě brány, a tam jsme vždy hráli Židi proti evangelíkům nebo Sparta proti Slávii. Když jsme šli nazpět, tak jsme debatovali o tom, kdo komu přihrál a proč jsi nepřihrál mně atd. Učitelé byli moc v pořádku. Měli jsme české učitele. Když začalo to těžké období, tak jsme kupříkladu začali chodit do sionistického mládežnického hnutí. To byla taková přirozená reakce. Když vám někdo nadává, že jste Žid, tak nejlepší řešení je být pyšný na to, že jsi Žid, a né být ustrašený apod. V tomto duchu jsme chodili do školy s hvězdou onoho mládežnického hnutí. Když nás viděl jeden profesor, tak se nás ptal: ‚Kluci, to se s tím nebojíte chodit?‘ V té době už byly případy, kdy německá mládež přepadala židovské děti, které chodily na ulici. Už byli vyhecovaný proti Židům. V Bratislavě byla veliká německá menšina. Německé děti jó vyváděly. Když jsme kupříkladu museli odejít z bytu, tak jsme šli na určitou dobu bydlet do Horského parku v Bratislavě, kde jsou takové malé domečky. Tam rovněž bydleli Němci. Měli jsme malého psa, kterého nám otrávili a v noci nám do okna házeli kameny."

"Byli jsme na lodi, a když jsme měli vystoupit, tak přišli policajti zkontrolovat pasy. Jeden z těch policajtů se podíval do našeho pasu a řekl německy: ‚Pressburger, was machst du da?‘ – Co tady ty děláš? ‚Ten pas je ještě platný. Nezůstávej tady. Běž nazpět, nevíš, co se tady děje?! To je hrozné. Už jsi slyšel, co je to chamsín? Zůstaň na lodi!‘ My jsme věřili, že tady bude dobře, ale přijeli jsme koncem roku. Všechno bylo žluté, žádná příroda. Města byla zanedbaná, domy ošklivé. Měl jste pocit, jako byste přišel někam do Afriky. Nemohli jsme říci, jak je to tu krásný. Nic takového tady nebylo. Přece jsme přišli z Československa. Z tak krásné krajiny – lesy, hory a řeky. Tady všechno suchý, žádná řeka, nic. Pro někoho, kdo byl z Československa, byl těžký zážitek, že tady má teď žít. Když jsme sem přišli, mysleli jsme si, že tady bude ideální židovský národ a stát. Mysleli jsme si, že židovský národ je to, co bylo v Československu. Najednou jsme viděli, že židovský národ jsou také ze severní Afriky, z Habeše, z Ameriky, a že to, co jsme představovali my, je vlastně jen malé procento. To, co představovalo německé židovstvo, v Izraeli hodně působilo, ale už se to ztrácí. Bylo nám jasné, že nás čeká těžký život, ale nebáli jsme se toho. Byli jsme ochotní se do toho pustit."

"Židovské vedení mělo dojem, že když bude dělat to, co po nich Němci žádají, například předávat soupisy všech občanů, rozdávat povolání do transportů, částečně organizovat transporty, aby to šlo hladce, dosáhnou od Němců určitých ústupků, které sníží celkovou škodu. Názor Vrby a například Hannah Arendtové byl, že ta spolupráce nebyla správná. V každé náboženské obci měli o každém přesná data. Pokud by je Němcům nedali, nemuselo být to neštěstí tak veliké. Vrba utekl v roce 1944, v době, kdy se plánovalo vyvraždění maďarského židovstva. On byl ten, kdo o tom přinesl zprávu a byl toho názoru, že se má lidem říci, že jdou na smrt. Kastnerovi lidé byli toho názoru, že se to nemá říkat, že by to způsobilo paniku. Po celou dobu svého života jim to Vrba vyčítal. Dnes ho v Izraeli uctívají jako velkého hrdinu, který utekl a přinesl zprávu, ale v době, kdy vedl onu kritiku, jej odsuzovali. Velikou většinu židovského vedení totiž za války tvořili sionističtí činovníci. Němci rádi spolupracovali se sionisty, protože byli lépe organizovaní a měli větší pochopení pro určitý administrativní pořádek. Po válce tu z těchto činovníků dělali hrdiny. Mnoho z nich samozřejmě také zahynulo, protože Němci je podváděli. Například předsedu terezínského tábora Edelsteina. Edelstein, to byla postava... Byl Němcům partnerem při rozhovorech. Například jej vzali do Holandska, aby holandským židovským institucím vysvětlil, jak mají spolupracovat s Němci. Dokonce mu dovolili odjet do Švýcarska na nějaký kongres a on se vrátil. Domníval se, že se mu podařilo zorganizovat terezínský tábor tak, aby tam mohli Židé žít a vytvářet hodnoty pro Němce. Uvěřil tomu. Dostal tam byt, jeho dítě dostalo učitele na klavír a soukromého učitele, aby neztratilo všechny ty roky, a jednoho dne jej poslali do Osvětimi, kde jej dokonce zastřelili a celou rodinu zavraždili. Němci podváděli a lhali Židům. Jejich systém byl postaven na tom, dělat Židům iluze."

"Když vypuklo povstání, zapojil jsem se do něj společně se dvěma přáteli. Jeden se jmenoval Rosenblum a druhý Berci Klug. Byli jsme v táboře taková skupina. Spolu jsme bydleli, rozmýšleli a plánovali. Povstání se projevovalo tím, že se slovenská armáda přidala k povstalcům na mnoha místech. My jsme se přihlásili k jednotce, která byla v Novém Mestě nad Váhom. Přijali nás v kasárnách v Novoměstský. Řekli nám, abychom šli do jedné jizby, a už nám fasovali výstroj. Najednou k nám přišel jeden Slovák a řekl: ‚Kluci utečte! Náš velitel se rozhodl přidat k Němcům a rozhodl se vás odevzdat.‘ Utekli jsme tedy z kasáren přes plot. V noci jsme se skrývali v jednom lese a druhý den jsme se vydali vlakem směrem na Liptovský Svätý Mikuláš."

"Na můj osud měla vliv skutečnost, že jsem byl v Hašomer Hacair. Byli jsme více méně organizovaní i za vojny. Připravovali jsme se na to, kdyby byla možnost se přidat k partyzánům. Dokonce jsme přinášeli zbraně do Seredi. Měli jsme takové fantazie, že kdyby se něco dělo, tak se budeme bránit. Ale to byla skutečně fantazie. S několika revolvery to nešlo. Měli jsme ale plán, že s těmi revolvery půjdeme tam, kde měla Hlinkova garda zbraně, vrazíme tam, vezmeme zbraně a dáme je lidem. Dokonce jsme si našli cestu přes plot. Jeden polský emigrant, co přišel do tábora, uměl vyrobit falešné razítko a propustku. Když jsme šli ven přes plot, tak kdyby nás chytila policie v Bratislavě bez legitimace, tak by to bylo špatné, ale když jsme jim ukázali propustku, tak jim to stačilo."

"Když to bylo možné, tak si lidé nemysleli, že to bude tak hrozné. Většina těch, co zůstali, si říkali: ‚Tak co, tak nás budou pronásledovat. Ta vojna tak dlouho nepotrvá.‘ To byla ta naděje. Vzpomínám, že jsem měl rozhovor s tatínkem. On řekl, že si myslí, že ta vojna nepotrvá déle než jeden rok, že Německo nemůže vzdorovat tak velkým mocnostem, jako je Francie a Británie. To musí během roku skončit. Já jsem mu tehdá řekl, že si myslím, že to potrvá čtyři roky. Moc jsem se nemýlil. Vždy mi to pak otec připomínal: ‚Tys mi to řek, že to tak dlouho potrvá!‘"

"Moji rodiče pocházeli z hodně ortodoxní domácnosti. V jejich generaci již byl určitý vývoj. Mohu vám říci typický příklad. Židé v sobotu zavírali obchody. Můj otec ne. Svým přátelům říkal, že tam není, že tam jsou jen zaměstnanci. Ti pobožní se chodili k obchodu dívat, jestli je pravda, že není uvnitř. Jednoho dne byla jeho výkladní skříň poplivaná. Utřel to, ale další dny se to opakovalo. Došel tedy na policii s tím, že mu někdo plive na obchod a každé ráno to musí čistit. Policie chytila jednoho pobožného Žida, který mu na obchod plival kvůli tomu, že měl v sobotu otevřeno. Otec přišel na policii a zeptal se, jakou pokutu on musí uhradit. Řekli mu sumu, za jakou ho mohou propustit. Otec to za něj zaplatil a propustili ho."

"Rudolf Vrba byl můj spolužák na gymnáziu a zároveň nejlepší přítel. Když utekl do Maďarska, tak přišel do sereďského tábora, což bylo v té době možné. Navrhl mi, abychom spolu utekli. Můj otec byl strašně proti tomu. Rovněž to považoval za nebezpečné pro něho. Dal však Vrbovi dopis pro bratra v Galantě, aby ho podpořil. Bylo to v roce 1942, kdy měli Židé v Galantě celkem normální poměry. Peníze od otcova bratra mu pomohly, ale v Budapešti jej chytili a odvezli. Když pak utekl z Osvětimi a byl na Slovensku, tak mi zatelefonoval do sereďského tábora. Nějak mi vzkázal, že mi zavolá k otci, který měl telefon. Domluvili jsme si rendezvous. Dostal jsem se na propustku ven z tábora a on mi vyprávěl co se děje."

"My jsme to už věděli. Nevím ale, zda to již věděli všichni. Já jsem to věděl, jelikož jsem se setkal se skupinou z ghetta Vilno. Tato skupina byla součástí odboje v ghettu, které se při jeho likvidaci podařilo ukrýt v kanalizaci a dostat se na Slovensko. Byli rovněž z Hašomer Hacair. Setkali jsme se u Liptovského Mikuláše, kde přespávali. Benito Rosenberg, jeden z činovníků Hašomer Hacair z Prešova, se s nimi ještě za války dostal ilegální cestou přes Rumunsko do Palestiny. Ti nám vyprávěli, co se vlastně děje. Rovněž v terezínské vedení to vědělo. Mezi nimi byl i Beck, který to přežil a dodnes žije v Itálii. Ptali se jej, proč to lidem neřekl, když mu vše vypověděl Lederer. On odpověděl, že kdyby jim to řekl, bylo by to horší. Jen panika, která by k ničemu nevedla. Je to velice težké soudit. Avšak kdyby ti, co zahynuli během holocaustu, mohli mluvit, tak myslím, že by mluvili jinak než ti, co se zachránili. Židovské vedení v Terezíně kupříkladu rozhodovalo, kdo půjde nebo nepůjde do transportu. Již zde by začalo: ‚Proč si poslal mě a ne svého příbuzného?‘ Je hrozný pocit, že my, co jsme zůstali naživu, jsme zůstali naživu místo někoho, kdo zahynul. Němci řekli: Chceme tisíc lidí, dejte nám je. Ve vedení řekli, že jste důležitý, tak jste zůstal místo toho, kdo šel. Je to těžký problém."

"Otevřely se brány. Představte si tisíc lidí, jak je po ulici a neví kam. Němci to pochytali, ale některým se podařilo schovat. Můj otec měl díky své práci v táboře kontakty na ten proviant atd. v okolí. Už předtím si připravoval místo, kam se schová. Schoval se u sedláků. Dali ho do stodoly, kde se schovala i má maminka i sestra. Bylo to ještě hodně měsíců do konce vojny, tak jednoho dne ten sedlák otci řekl, že je to pro něho veliké nebezpečí, a tak za to chce peníze. Tatínek už neměl peníze, tak dal sedlákovi dopis pro jednoho přítele, že má problém, že nemá peníze. Byl to český občan, který žil na Slovensku a měl obchod vedle tatínkova Paláce punčoch. Myslím, že se jmenoval Páral, a skutečně dal sedlákovi ty peníze. On to zaplatil. Před koncem války spáchal Páral sebevraždu. Nevíme proč. Je možné, že pracoval proti Němcům a bál se, že na něj někdo něco prozradí, tak si vzal život. Každopádně skutek tohoto nežidovského Čecha zachránil život mého otce."

"V roce 1943 se poměry v táboře natolik změnily, že se v táboře začal vyrábět nábytek, otevřel se tam zlatnický podnik apod. Slováci to chtěli tábor využít pro lacinou výrobu, tak se tam kupříkladu vyráběly šaty pro vojsko. Byly takové poměry, že jsme mohli jít ven s propustkou. Pak zas ale bylo období, kdy to nebylo dobrý. Pracovalo se a muselo se být na barákách. Gardisti byli velmi ostrý. Část z nich byli skutečně zlí. Byl tam jeden, co vždy našel něco, co by mohl provádět Židům. Jmenoval se Cingel. Velitel tábora ve špatném období se jmenoval Vozár, kterej byl taky zlej. Po něm nastoupil velitel Vašina, který byl zpočátku zlej, ale pak se snažil, aby byl život v táboře snesitelný. Po vojně byl ale rovněž odsouzený. Dostal mnoho let pro spolupráci s Němci. To, že byl hodnej, byla taky jen taktika podle vzoru: Teď budou pracovat, tak musí mít takové podmínky, aby mohli pracovat."

V Hašomer hacair byla mládež na úrovni. Jeden z nich je dnes lékař, jeden je inženýr, další zůstal jako architekt ve Vídni. Měli jsme pocit, že se máme dál učit. Vytvořili jsme skupinu, hebrejsky se ji říká ‚chuk‘. Každý si na sebe vzal věc, o které si myslel, že je v ní dobrý a dělal ostatním přednášky. Každý se připravoval z knížky. Jeden vyučoval matematiku, druhý literární historii, třetí dějiny, atd. Setkávali jsme se každý den na hodinu či dvě. Každý něco přednášel a měli jsme z toho radost.

"Když byla osvobozena Bratislava, nechal jsem učení a rozhodl se zjistit, co se stalo s rodiči. Židé v Prešově si mne dost vážili a říkali mi ‚partyzán‘. Byl jsem v Prešově dost zvláštní případ. Všichni již chodili do práce, já ještě chodil do školy a navíc v hrozných šatech. Jeden z místních, co již měl auto, mi říkal, že jede do Bratislavy. Zeptal jsem se jej, jestli by mě vzal s sebou. Řekl mi: ‚Už se mnou chce jet asi dvacet lidí, ale pokud chceš, tak pro tebe, partyzáne, mám vždycky místo.‘ Vystoupil jsem v Seredi, kde jsem doufal, že mi dají informace. ‚Á, pan Pressburger, on tu byl včera a odjel do Trnavy.‘ Jel jsem tedy do Trnavy. V Trnavě mi řekli: ‚Včera tu byli a odjeli do Bratislavy.‘ Jel jsem tedy do Bratislavy, do kanceláře JOINTu . Tam mi řekli: ‚Teď tu byl! Když poběžíte dolů, tak jej potkáte.‘ Běžel jsem tedy dolů a tam před sebou uviděl otce. Poklepal jsem mu na rameno, a tak jsme se setkali."

"Přivedli mi jednoho doktora, který mi na místě udělal sádru. Při dalším útěku mi sádra změkla a měl jsem nohu jen mezi dvěma dřevy. Od té doby mám jednu nohu kratší. Moje další cesta byla velmi dlouhá. Byl jsem u jednoho sedláka, a když přišli Němci do vesnice, Gabi mě vyvedl ven na koni do jedné chaty vysoko v horách, kde přebývali partyzáni. Němci nás tam večer přepadli a ostřelovali nás pomocí děl. Tenkrát vlastně rozbili onu partyzánskou skupinu. O berlích jsem jim utekl přes hory. Byl jsem pak ukrytý v jedné dědině. Jednoho dne přišli Němci, co hledali Židy. Několik jich našli a odvedli. Člověk, u kterého jsem byl schovaný, mě večer přivedl starostovi obce a řekl: ‚„Rob s nim, čo chceš. Ja už ho nechcem, je to príliš nebezpečné.‘ Ten večer procházela vesnicí jedna sovětská rozvědka, která dělala špionáž za německými liniemi. Rozvědka vešla dovnitř. Velitel se na mě podíval a zeptal se mě, jestli jsem Žid. Sám velitel byl totiž Žid. Vyndal vše, co měl, konzervy apod., a položil to ke mě. Ptal se mě, co tu dělám, tak jsem mu vyprávěl. Rovněž jsem mu řekl, že zrovna jednají, zda mě vydat nebo ne. V ten okamžik jim pohrozil: ‚Za chvíli odejdeme, ale já se sem vrátím. Pokud se tomuto chlapci něco stane, tak uvidíte, co s vámi provedu.‘ Rozhodli se tedy, že mě dají k cigánům. S nohou to bylo stále špatné, tak mne odvezli na koni k jednomu cigánovi do osady. Druhý den ráno mi cigán povídá, že mě musí dát pryč, protože je přijedou Němci stříhat. Němci totiž stříhali cigánům půlku hlavy a rovněž je pronásledovali. Odvezli mě tedy do nejbližší vesnice, hodili do stodoly a nechali mě tam. Objevilo mě tam asi sedmnáctileté dobrosrdečné slovenské děvče, které mi nosilo mléko a jídlo. Tam mě pak našli moji přátelé, kteří sešli z hor a hledali mě. Odvedli mě do hor, kde jsme se chovávali společně se dvěma židovskými rodinami. Bylo to hodně vysoko v horách, kam nikdo nechodil. Občas někdo z nás zašel do vesnice pro proviant, a tak jsme přežili."

"Přišli němečtí důstojníci SS, aby zlikvidovali ten tábor. Všechny shromáždili a mezi nimi šel Hanslian, který stavěl jedny napravo a druhé nalevo. Ti, co byli napravo, šli do Osvětimi. Ti, co byli vlevo, zůstávali v táboře. Byli to buď různí odborníci, nebo dobře pracovali a oni si mysleli, že je ještě využijí, než je později také pošlou. Mě poslal na stranu, která šla do Osvětimi. Můj tatínek tam stál jako předseda židovské rady spolu s těmi lidmi z SS. Nemohl do toho zasahovat, ale toho Hansliana už dobře znal. Když kolem něj procházel, tak mu otec řekl: ‚Herr Hanslian, um Gottes willen, mein Sohn!‘ – Propánaboha! Můj syn! Ten Hanslian mě už znal, tak ještě jednou prošel mezi řadami, ukázal na mě a řekl: ‚Du Idiot, ich habe dir gesagt dort!‘ – a to mi zachránilo život."

"Slovenské vedení neorganizovalo továrny a dodávání proviantu. Toto všechno vedl Židovský výbor. Úkolem Slováků nebylo skutečně organizovat ten tábor, ale dávat pokyny, co se smí a nesmí, omezovat a povolovat. Například chození na nákupy, organizování kuchyně apod. organizovala židovská organizace. Gardisti byli od toho, aby řekli, že se zítra nebude jíst nebo že mají všichni být v šest v práci. Bylo tam hodně židovské iniciativy v podnikání. Byla tam ohromná továrna na nábytek. Dělala nábytek pro ministry i prezidenta. Dokonce chodili ten nábytek montovat do prezidentského paláce."

"Organizace pracovala tak, že byli vždy tři, z nichž měl jeden spojení na další tři. Byly to takové buňky, aby se ta ilegální organizace neprozradila. Lepili jsme protifašistické letáky. Myslím, že to organizovali komunisti. Namluvil mě do toho jeden přítel. Pak jsem dostal úkol jít do Hašomer Hacair, což byla taková levičácká sionistická organizace, abych tahal mládež to těch buněk. To se však nějak prozradilo, a moji spojku zavřeli. Přišel jsem domu a přiznal jsem se, že jsem v tom byl a že vše, co je podezřelé, musí z domu pryč, protože nás možná prozradí. Tak rodiče hledali v domě všechny papíry, co mohli, a mě poslali z domu, ale naštěstí on nic neprozradil a nic se mi nestalo. Celá organizace však přestala existovat, tak jsem zůstal v Hašomer Hacair."

"Krátkou dobu jsme byli v kibucu, který jsme však opustili v ideologické rozepři. Ptali se mě: ‚Jak to, že nevěříš v Stalina? Nevěříš, že komunismus zabezpečí světu věčný mír?‘ Já jim odpověděl, že budoucí vojna bude mezi Čínou a Ruskem. V kibucu byla zásada ‚kolektiv názorů‘. Tedy že názor má být jednotný. Může se debatovat, ale zásadní názor má být jednotný. Řekl jsem jim, že podle mého názoru je největší hodnotou svoboda a kde není svoboda, není vývoj."

"V Novákách, které byly rovněž otevřené, byla jedna židovská partyzánská jednotka. Zúčastnila se bojů v jedné německé vesnici, kde mnoho z bývalých nováckých vězňů padlo. My jsme pokračovali do Liptovského Svätého Mikuláše, kde jsme se chtěli přidat k nějaké partyzánské jednotce. Byli jsme čtyři. Partyzánská jednotka vládla nad určitým územím. Chodili jsme z dědiny do dědiny. Zaútočili jsme na jedno menší letiště a na německé ubikace. Celkem však mnoho akcí nebylo. Měl jsem tam jednoho přítele, který byl velmi odvážný a podnikavý. Měli jsme pocit, že bychom toho měli dělat víc. Chopil se iniciativy a chytil jednoho esesáka a přivedl ho jako zajatce do hor. Měl členskou legitimaci SS, sloužil i v táboře Dachau. Odsoudili ho tam na smrt. Po této události jsme se s Gabim rozhodli pro ještě jednu akci."