Blažena Hokrová

„Otec, ten byl legionář, takže byl zajatej v Rusku, a když se vrátil z vojny, tak měl pořád ještě v sobě střelu. Tak mu to ve Strakonicích v nemocnici vyoperovali, ale bohužel měl ještě další asi tři operace. Dokonce mu úplně zkracovali žebra, že se mu tam dělala voda. No, to muselo bejt něco hroznýho. No ale bohužel, otec zemřel, bylo mu třicet, počkejte, mamince bylo třicet pět, tak třicet sedm let mu bylo, když otec zemřel. A maminka s námi zůstala, vlastně jí bylo pětatřicet let, když zůstala vdovou. S námi, s pěti dětma.“

„A nejhorší bylo, když potom válka skončila, a teď všichni ti Němci utíkali v noci. A my máme chalupu... no, blízko chalupy je silnice. No a teďka oni, jakmile se setmělo, tak už chodili a to byly takový duny, jak prostě těma botama... Takže nebylo to nic hezkýho. Takže my jsme potom několik dní vůbec ani nespali, ani jsme se nesvlíkali na spaní a oblečený jsme seděli potmě a jenom jsme se báli, že může někdo přijít a že nás třeba taky můžou postřílet.“