Blažena Hokrová

„A nejhorší bylo, když potom válka skončila, a teď všichni ti Němci utíkali v noci. A my máme chalupu... no, blízko chalupy je silnice. No a teďka oni, jakmile se setmělo, tak už chodili a to byly takový duny, jak prostě těma botama... Takže nebylo to nic hezkýho. Takže my jsme potom několik dní vůbec ani nespali, ani jsme se nesvlíkali na spaní a oblečený jsme seděli potmě a jenom jsme se báli, že může někdo přijít a že nás třeba taky můžou postřílet.“

„Já, když jsem přišla na tu policii, já šla s manželem, manžel šel se mnou. To byli takoví dva habáni, chlapi veliký. A takhle ten, co byl na tom příjmu, u toho okýnka, tak prohlížel moji občanku a to všecko. A pak se otočil a říkal: ‚Tohle bude nějakej omyl, tady se neshoduje narození a tak, to se neshoduje.‘ A pak mě tam pozvali ty dva a tam jako mě se začali vyptávat. Jestli ta dcera má nějakou partu, kam chodí, kde se scházejí a takhle, a jezdí na chalupu? Prostě takovýhle otázky mi dávali. A pak mi řekli: ‚Tak, teďka vás propustíme a řekněte dceři, že...‘ Počkejte, jak to bylo... Jo: ‚Nesmíte říct dceři, že jste tady byla. Nesmíte nikomu nic říct.‘ Takhle to bylo. No, pak si ji tam pozvali a řekli jí: ‚Ještě jednou, a už odtud nepůjdete!‘“