Němci byli dobří vojáci. Pavlova jednotka měla proti sobě jakéhosi Hauptmanna Türkeho, který si vycvičil přepadovou jednotku a přepadával především Francouze, kteří se často nechali nachytat. „Když šli naši do útoku, tak si říkali, že nebudou brát žádné zajatce… ale když jeden stojí proti druhýmu a má ho třeba střelit, tak… být vždycky člověkem je víc než být hrdinou. Bylo ke konci války, byli jsme v úseku, který měli Němci zmapovaný a hlavně zaminovaný. My jsme tam položili jen pár min někam k silnici. Ostřelovali jsme jejich čistírnu na vodu. Ráno jsme se probudili, Němci nás hned začali ostřelovat osmaosmdesátkami, které se dělaly v Plzni a šel z nich tedy strach, a naše kanony pětasedmdesátky proti nim byly slabé. Seděl jsem a najednou vidím, jak to někde na silnici bouchlo. Šli tam a nalezli našeho vojáka s poraněnou hlavou. Karul se jmenoval. Odvezli ho do nemocnice a on křičel, ,mámo, mámo´. Druhý den přišla zpráva, že je po smrti, odvezly se jeho věci, válka skončila…“
„Ve škole ve Dvoře Králový se nás sešlo víc, kteří se chtěli vypravit do zahraniční československé armády do Francie. Zůstali jsme ale jen dva, kteří se k tomu nakonec odhodlali. To bylo v pondělí 20. listopadu 1939. Jeli jsme místo do školy vlakem rovnou na Hradec Králové až do Hranic na Moravě. Jeli jsme s kamarádem Jiřím Sochorem, že se zapojíme do té naší armády, abychom něco udělali. Při jedné debatě s otcem jsme se bavili o tom, že se tam (v zahraničí) tvoří armáda, a můj otec říkal: ,No, kdybych byl svobodný a neměl žádný závazky, tak bych šel taky.‘ To mě vlastně ještě více utvrdilo v tom mém rozhodnutí, že se tam dostanu. “
„Ve válce jsem raněn nebyl, ale ve Francii jsme učili střílet ty, co byli na brigádě, takzvané škrabáky. Já jsem jim dělal instruktora. Stál jsem po pravé straně a jednomu se zasekl Stengun, tak jsem mu povídal, ať ho vrátí, byla tam přetržená hilzna. Najednou to ale bouchlo a já dostal ránu do hlavy. Ten kus plechu se zasekl o tu kost, no kdyby to bylo kousek vedle do oka, tak by to šlo až do mozku. Je zvláštní, jak rychle se může umřít. Byl jsem celý od krve, ale sanitář řekl, že to nic není, a zalepil mi to a bylo to. Ale já jsem pořád cítil, že mě tam něco tlačí. Po válce jsem jednoho dne přišel domů a poprosil jsem maminku, aby vzala jehlu a vyndala mi to. Tak jsme vylovili takový ohnutý kousek šrapnelu, asi tři milimetry, a já ho hodil do uhláku. Tatínek to šel hned lovit, protože říkal, že jsem to měl celou dlouhou dobu v sobě a teď že bych to jen tak vyhodil… ale jinak jsem raněný nebyl.“
„Na Silvestra jsem přešel, den předtím nám dali jízdenku a říkali, že potřebují zkusit přechod z Jugoslávie. To bylo ještě pořád ilegální, a když tam někoho chytli, tak šel do maďarského Toloncházu (pověstná věznice, pozn. ed.). Jen když řekl, že je Polák, tak to bylo dobré. Ale jakmile zjistili, že je Čech, tak to nešlo. Maďaři s Poláky tehdy byli dost přátelé. Takže jsme 30. 12. 1939 dostali jízdenky a jeli jsme do Szegedu, který byl až na hranicích Jugoslávie. Jelo nás celkem pět o oni s námi chtěli zkusit přechod, zda je bezpečný. Měli jsme informovat jugoslávské hlídky, že tam budou transporty. Na Silvestra nás jakýsi Maďar dovezl až na hranice, kde byla lokálka. Celý kraj byl rovný jako stůl, mrzlo, až praštělo. Tam jsem také poprvé viděl papriky, sice celé zmrzlé… u jedné farmy se s námi Maďar rozloučil a určil nám směr, kam jít dál. Když jsme došli k hranicím, kluci začali prozpěvovat a radovat se, jaké to bylo jednoduché. Ale nejednou se otevřely dveře, tam stál chlap s puškou a my jsme začali utíkat. Já jsem utíkal jako poslední. Jugoslávec nás nahnal na zamrzlý rybník a pustili za námi psy. Ale naštěstí je měl nějak špatně vycvičené a psi šli jinam. Běželi jsme po tom zamrzlém rybníku k rákosí, kde jsme se chtěli schovat. Ale najednou za námi křičeli: ,Stůj!‘, tak jsme se zastavili a oni na nás: ,Bratia Češi.‘ A vítali nás a ptali se: ,Proč jste se nebránili?‘ (Asi narážka na německou okupaci). ,My jsme byli sami.‘ - ,Ne, ne, my jsme byli s vámi.‘ Hned nám dávali pušky, abychom jim věřili, že proti nám nic nemají. Dovedli nás na stanici, dali nám najíst a nabídli odpočinek. Jugoslávci říkali, že nás sledovali už od vlaku, když jsme přijeli. Pamatuji se, že nám dali napít rakije. To bylo jak rozemleté žiletky.“
Pan Pavel pracoval v závodě na zpracování kožešin Kara. Jednoho dne přišla skupina lidí, která dělala nábor do jáchymovských dolů. „Ředitel Franz říkal, jak je to důležitý pro mír, a takový řeči. Mělo jít asi dvanáct lidí do Radvanic. Určili také mě, abych se tam zapsal. Ředitel říkal: ,A co ty, soudruhu, nešel bys?‘ A já na to: ,Pane řediteli, já už jsem pro tuhle republiku a to, o čem tu mluvíte, udělal dost, ale vy byste mohl jít.‘ No já myslel, že ho raní mrtvice. Ale ještě jsem dodal: ,Tak abyste věděl, když půjdete vy a ještě tady těch jedenáct lidí, co přišli dělat nábor, tak já tam půjdu taky.‘ A ředitel řekl: ,Tak mě tam napište.‘ Tak ho tam napsali, ale samozřejmě, že ho potom ze zdravotních důvodů atd…no nic z toho nebylo. To byla přeci bomba, když mu před čtyřma stovkama lidí řeknete, že by měl jít příkladem. On mě pak samozřejmě vyhodil (z Kary).“
„Já jsem chtěl jít ke kulometu. Jako kluk, že ano, jsem chtěl střílet. Ale přišel rozkaz a najednou mě četli, že půjdu do poddůstojnické školy. No tak se nedalo nic dělat. Dali mně koně, posadili mě na něj. Krásný kůň to byl. Ale nevěděl jsem, jak to mám držet a vůbec, brzdu to žádnou nemělo… Jezdili jsme do kruhu, ale moje kobyla si vzpomněla a začala jezdit trapem. Velitel na mě křičel: ,Pavel, jak to jezdíte, co blázníte!‘ Já jsem se jí držel, jak jsem mohl, abych nespadl, ale přitom jsem ji kopal do břicha a kobyla tím pádem jezdila čím dál tím rychleji. Nakonec mi ji tam nějaký důstojník zastavil. Všichni už měli dávno odježděno a já pořád trénoval.“
Jiří Pavel se narodil 27. dubna 1922. Pochází z Říkova. V roce 1939 se s kamarády domluvili, že odejdou z vlasti a půjdou bojovat proti nacismu. Spolu s přítelem Jiřím Sochorem vyrazili 20. listopadu do Beskyd. Přes Slovensko, Polsko, opět Slovensko a Podkarpatskou Rus se Jiří dostal na francouzský konzulát v Budapešti. Se skupinou dalších československých vojáků překročil o Silvestru 1939 hranice do Jugoslávie, jižní cestou pokračovali na Blízký východ, kde byli přijati do cizinecké legie. Na lodi Patria se plavili do Marseille, poté následoval přesun do Agde k 1. čs. pěší divizi. Nakonec skončil v 3. četě u SPO (Smíšený předzvědný oddíl). Po zhroucení francouzské obrany českoslovenští vojáci odpluli do Anglie. Jiřího přidělili k brigádní kulometné rotě, ale kvůli nadbytku důstojníků nakonec dělal řidiče malého nákladního auta. Jednotka se přemístila do Kinetonu, kde později poznal svou budoucí manželku Betty. V letech 1942-1943 absolvoval speciální výcvik pro akce v týlu nepřítele, nakonec ale k seskokům do protektorátu zařazen nebyl. Během invaze na evropskou pevninu v roce 1944 českoslovenští vojáci oblehli pevnost Dunkerque. Jiří tam působil u brigádní štábní roty, ostřelovali německé pozice, které ohrožovaly spojenecké letce. Po válce se vrátil do České Skalice k rodičům, krátce zůstal ve vojenské službě a v Brně si dodělal maturitu na reálce. Do Čech si přivedl i manželku Betty se synem. Pracoval jako provozní účetní v textilní továrně Lina a v továrně na zpracování kožešin (dnešní Kara). V roce 1948 ho během pohřbu prezidenta Beneše krátce zadrželi, pod dohledem StB zůstal i poté. Rodiče byli vězněni za údajné nedovolené ozbrojování. V květnu 1969 se s manželkou odstěhovali do Velké Británie. Jiří .Pavel zemřel 30. června roku 2017.
