„Potom je přemístili směrem od Turína na sever do města Ciriè. Tam navazovali naši čeští kněží kontakt s partyzány z Il Garibaldino, il partigiano. Navazovali spojení a doručovali důležité dokumenty a dopisy, i nám, a navázali to spojení s italskými partyzány, že můžou přeběhnout a můžou po jejich boku bojovat proti nacistům. I tak se stalo. Právě v tom Ciriè po domluvě došlo k velké přestřelce, po silnici stříleli prtyzáni zz kulometů a naši vojáci, asi stovka pod vedením majora Moťky utíkali těmi příkopy a než utekli, postříleli všelijaké psy a kočky a krví ty strážnice potříštili, aby Němci měli dojem, že utekli nebo že tam byli partyzány po velkém boji odvlečeni."
„Já jsem prodělal během tatínkovy nepřítomnosti operaci. Vážnou operaci s nohou. Mohl jsem o ni přijít. A pan doktor Bambuch z Vizovic mne operoval a zachránil mě. Tatínek to věděl. A on byl tak šťastný, že mě vidí, tak mě objímal říkal mi : ,Vládíčku.' Já jsem byl šťastný, že tatínka vidím v tom battledresu. On tam přijel v těžkém džípu, v té patnáctce a nás naložili a odvezli nás do toho Týnce, kde jsme byli potom na prázdniny.
„Pamatuji, jak tatínek, to bylo začátkem května, jak se připravovali a potom na nádraží měli připravené ty vagony s tím, co potřebovali a my jsme ho doprovázeli do kasáren a přišli jsme v Lipníku až ke kostelu a tam v parku u kostela tatínek řekl: ,Dál už se mnou nechoďte,snad ta kulka tam není pro mne ulitá.' Tak se to stalo. A tatínek potom odešel do kasáren a my jsme potom přišli na nádraží a viděli jsme ten vlak, jak se rozjížděl a jel směrem na Prahu, Domažlice, Furth im Wald, Brenner, Trento, Milano, Torino do Savigliana, jižně od Turína. Tam měli za úkol střežit tu trať."
„A jak jsme tak sáňkovali, bylo to dopoledne kolem desáté hodiny, mrzlo, byl sníh, byl mráz a my se díváme, jak najednou do stanice Lipník nad Bečvou na takovou boční kolej přijíždí nákladní vlak. Nákladní vagony, ve kterých se převáželo uhlí, jenomže tam nebylo uhlí, tam byli lidé! A my jsme tomu nechtěli věřit, tak jsme se šli podívat blíž z toho svahu k tomu vlaku. Tam jsme viděli uprostřed toho vlaku plošinu, kde měli postavený nacističtí vojáci stan a po směru i proti směru jízdy měli postavené těžké kulomety. V těch vagonech byli lidé, kteří byli zabaleni do dek, do hader, do kabátů, a byli to vězni, kteří byli tehdy transportováni z koncentračního tábora Osvětim. Oni šli chvíli pěšky, potom je naložili na vlak a vezli je směrem na Německo. My když jsme se přiblížili k nim blíž, oni ukazovali, abysme udělali ze sněhu koule, abysme to hodili. Jenomže ten sníh byl takový prašan, že my jsme jim aspoň házeli takové ledové příkrovy, které ležely na tom sněhu. A voni to tak chytali, přestože to bylo v zimě, a oni to křoupali, ten sníh, poněvadž měli žízeň.“
„Bylo zajímavé, že když přijížděly osobní vlaky a zastavil osobní vlak vedle tohoto transportu, tak lidé, když to viděli, tak těm vězňům do těch vagonů házeli svačinky, chleba, rohlíky, aby aspoň trošku jim usnadnili ten jejich těžký život, z nichž mnozí to nepřežili. A slyšel jsem, že v tom posledním vagoně už byli převáženi jenom mrtví, ti transportovaní vězni. Tak to byla ta druhá světová válka, ten hrozný okamžik. A na to jsem jaksi v životě nezapomněl a to pochopitelně mělo vliv na formování také mého života a mého vztahu k lidem.“
„A následujícího dne, 16. března, když jsem se probudil a opět jsem byl zvědavý a dívám se a vidím nad tou hřebenovou hranicí Smetanových sadů, které jsme měli před voknama, vidím nad těmi stromy takový obrovský dým a to byl dým, který šel po zapálení olomoucké, krásné olomoucké synagogy, která byla prakticky nová a byla překrásně vyzdobená. To tam hořela hlavně ta kopule i ty ostatní věci, které tam zapálili nacističtí pomahači Olomouce. Takoví ti olomoučtí nacisté. Potom tato synagoga musela být našimi lidmi rozebrána a prakticky to místo, kolem kterého jsem chodíval každý den třeba s rodiči a s maminkou do města, tak jsem velmi dobře viděl tuto synagogu a pamatuji si to místo velmi dobře.“
Vladimír Měřínský se narodil 23. září 1934 v Přísnoticích u Brna. Rodiče pocházeli ze zemědělských rodů, tatínek Jan sloužil v československé armádě jako zbrojíř. Po okupaci země byla armáda nacisty rozpuštěna. Otec se přihlásil do tzv. vládního vojska, které bylo později přemístěno do severní Itálie. Patřil mezi ty, kteří přešli k italským partyzánům. Byl činný v protifašistickém odboji v Itálii a ve Francii. Rodině hrozila deportace do koncentračního tábora. Po válce byl otec při komunistických čistkách roku 1958 propuštěn a složitě si hledal práci. Syn Vladimír pracoval celý život ve školství - byl učitelem na základní škole. Po roce 1969 byl perzekvován, nesměl učit dějepis a být třídním učitelem. Po roce 1989 pracoval ve školství v řídících funkcích. Vladimír Měřínský zemřel 25. září roku 2022.
