Miriam Rezek

„Takže maminka měla tři děti, osm vnoučat, dvacet pravnoučat. Vždy říkala, že zvítězila. Má rodinu, má děti a rodina neskončila. Naše rodina je tu.“

„Bratr vážil 900 gramů, méně než kilo. V nemocnici byly ještě jeptišky a jedna z nich řekla mamince, že asi nebude žít, ale udělá všechno, aby žil. Tak jedna jeptiška maminku vzala, řekla jí: ‚Pojď se se mnou modlit.‘ Maminka řekla: ‚Já jsem Židovka, nemůžu jít s tebou.‘ – ‚Bůh je všude, pojď se mnou.‘ Tak se modlila. Vrátila se do nemocnice a lékař jí řekl: ‚On bude žít. Bude žít.‘ A tak to bylo.“

„Dani se narodil 1945, dva dny po válce, 11. května 1945. Já jsem se narodila dva roky poté. V roce 1949 jsme přišli do Izraele a mamince se narodil můj bratr Ilan, zemřel v 54 letech na rakovinu. Bydleli jsme v Kirjat Motzkin, otec byl vlakový inženýr. Bylo velmi těžko, neměli jsme skoro co jíst, maminka prala pro cizí rodiny, protože jsme potřebovali peníze. Tři děti, bylo to těžké. Potom to bylo lepší, protože rodiče dostali odškodnění z Německa, to pomohlo. Já jsem studovala na univerzitě, byla jsem v armádě jako učitelka.“

„Žijeme v Izraeli, ale není to tu lehké ani teď. Situace politická není snadná. Nevím teď, jak to bude. Pro lidi je to tu velmi těžké, pracují moc, když děti studují, je to velmi drahé, když člověk chce dát trochu vyšší úroveň. Ale jak říkala maminka: ‚Jen tady můžeme žít. To je naše zem, tu jsme dostali.‘“