„Osvobozovaly ty vojska Varšavské smlouvy, tak já jsem byl sám doma. Vladimír byl v dětském pokoji a já jsem byl v ložnici. Přijde za mnú a povidá: ‚Tati, volají ze šroubárny.‘ Já jsem to vzal a tam se ozval velitel závodní stráže. Ten spadal pode mě, já nevím, jak jsem k temu došel. Říká mně: ‚Oldřichu, poslechni si rádio.‘ Tak jsem si poslechl rádio a druhým telefonem jsem říkal: ‚No jo, a co budeme dělat? Co bysme mohli dělat? Vždyť to jsou tady vojska, které Rusko má ve zbrani tři miliony lidí. Tak co bysme mohli dělat?‘ Ale byl ředitel Dub prozatímní, a tak nařídil službu u rádia. Že někdo musel být stále u rádia a zapisovat, co rádio hlásí. Rádio hlásilo, že podle dohody jakési obsazují vojska Varšavské smlouvy Československo. No, a já jsem potom šel a usnul jsem. A on došel za chvilku znova, že máme poslat kdesi jakousi hlídku. Přes Kyjov projížděli a byly tanky od Trenčína až ke Slavkovu.“
„To bylo už po tem, kdy můj otec byl těžce raněný a byl odvezen do vojenské nemocnice ve Skalici na Slovensku, protože kyjovská nemocnice byla ještě obsazená Němcama. Tak jsme sháněli nosítka, já jsem nevěděl, co mám dělat. Teď jsem se podíval a nějaký pan Zborovský šel a nesl mojeho otca v náručí do teho sklepa. A tak tam jsme ho naložili na nosítka a kamarád měl ve stohu schovanou dodávku, na které přijel z Brna dom, aby ujel frontě. Dali mu krev a dali nám listinu, formát A4 nebo A5 s červeným pruhem šikmo z rohu do rohu. A řekli nám, že nikdo nás nesmí zastavit, aby nám vzal to auto. A tak jsme jeli. V Hodoníně u okresního úřadu jsme stáli ve frontě, ale jenom chvilku. Když nás tam dívka, která řídila dopravu – regulovčík… třema proudama jely od Rohatca proudy. Tanky, kanony, volské potahy tahly kanony… no, a ta zvedla praporek a dala nám přednost před všeckýma. Já jsem dojel do Skalice, zjistili jsme, kde je nemocnice, zajeli jsme tam, jenomže tam nám lékaři řekli: ‚Jo, ale nám nejde proud, půjde až zítra.‘ Ale nechali si ho tam na operačním stole. Ptal jsem se toho lékaře, jestli ví, kde bydlí pan Kosík, profesor té skalické nemocnice. On pocházel ze Svatobořic a znal se s mým otcem a právě, když slyšel tu zprávu, že otec je těžce raněný, tak dovolil, abych u něho přenocoval. Tak já jsem přenocoval a šel jsem a pan Kosík potom mně říká: ‚Já jsem s ním ráno mluvil.‘ A on byl mrtvý. Nepřežil, protože to měl těžce potrhané.“
„Já jsem totiž dělal spojku jednej ilegální skupině, no, a ten vedoucí byl z Mistřína a já jsem chodíval na vlak, když jsem jel do Brna, tak jsem sedával, chodil, na svatoborské nádraží. A tenkrát mně tam ten politický vedoucí té zlínské skupiny dal… brněnské skupiny, náš předvoj… dopis pro teho Mečla. Pro teho pracovníka zlínské skupiny. Já jsem mu to dal do ruky a on říkal: ‚My to projednáme hned zítra, máme krúžek.‘ Jenomže někteří z teho krúžku šli k drogistovi Hájkovi a oni tam došli, a jak přicházeli, tak jeden po druhém padali do pasti gestapa. A ten Mečl, já nevím, jestli u něho ten dopis našli nebo ne… já jsem teď byl v situaci, kdy když půjdu do práce, tam mě zavolají do kanceláře a víc se neshledám. Zavřou mě do Kouniček.“ – „A kolikrát jste takto předával ty zprávy?“ – „Asi dvakrát nebo třikrát.“ – „A vy jste věděl, co je v tom dopise nebo čeho se to týká?“ – „On mně ten Mečl stručně řekl, že ve Zlíně mají skupinu ozbrojenú, ovšem jenom ručníma zbraněma. Na osm set lidí a že to stojí, už aby vystoupili proti německé skupině. Byli pozatýkaní, 270 lidí ve Zlíně bylo zatčených. Já jsem byl jenom na to předávat ty zprávy. Kdyby oni z Mečla vymlátili, kde bral ty zprávy, tak stačilo ve Zbrojovce úředně mě povolat do kanceláře a zatknout. Měl jsem tak strach, že už jsem nešel do Zbrojovky.“
Oldřich Krejčí se narodil 6. května 1914 ve Svatobořicích u Kyjova. Měl tři sourozence. V roce 1920 nastoupil do obecné školy, později chodil na měšťanku do Kyjova. Po absolvování školy se dostal do učení a od roku 1929 pracoval ve Zbrojovce v Brně. Na vojnu nastoupil v roce 1936, narukoval k pluku útočné vozby a sloužil do března 1939. Za druhé světové války se jako spojka zapojil do ilegální činnosti, která probíhala mezi Slováckými krúžky v Brně a ve Zlíně. Po skončení války odešel pracovat do Prahy, kde se zapojil do činnosti krúžku, cvičil v Sokole a seznámil se s budoucí manželkou Věrou. Svatbu měli v roce 1949 na Staroměstské radnici v Praze. V Kyjově se v roce 1950 plánovala výstavba velké šroubárny, Oldřich se tedy vrátil do svého rodného kraje. On se vypracoval na samostatného pracovníka investic, manželka vyučovala brannou výchovu. V roce 1968 podepsal protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do země. Protože svůj podpis nechtěl později odvolat, byl přeložen na nižší pracovní pozici a v roce 1974 po dovršení důchodového věku okamžitě propuštěn. Oldřich Krejčí byl nestarším obyvatelem Kyjova. Zemřel 21. října 2018.
