Jana Bartošová

„V závodním výboru ROH, dělala jsem přes mládež, věnovala jsem se těm dětem. A najednou svolávali výbor ROH a teď nás tam seznámili s tím, že se stal tenhleten incident a že nikdo nebude, kdo by prostě napadal zasloužilého komunistu, aby ho huntoval. Protože ten člověk se sebral a šel za doktorem, kterýho jsme měli ve fabrice, a ten mu tam naspal, že utrpěl, že mu ten člověk asi dal pár facek, pravděpodobně, že utrpěl slabý otřes mozku, a dal to vlastně jakoby do uvozovek, jakoby, že si nedovolil proti němu vystoupit a říct ne, nic ti není, tak to prostě takovým způsobem trošku zpochybnil, že to nebyla pravda jako. Ale nicméně tenhleten pán, co byl u toho incidentu, tak prostě sedl a napsal výpověď, říkal, já tu prostě nebudu, to se prostě nedá a donesl to prostě na personální. A na základě toho oni svolali závodní výbor ROH a potom svolali nějakou tu komunistickou buňku ještě a ti nám tam potom ještě přednášeli, že neexistuje, aby nám dával někdo, kdo inzultuje zasloužilého komunistu, aby nám dával hodinovou výpověď, a že právní oddělení musí najít takovej paragraf, aby prostě naopak on dostal hodinovou výpověď od tý fabriky. A tam ještě jedna soudružka prostě vstala: ‚Aby se nestalo, že on půjde naproti do ČKD a tam ještě dostane lepší placenou práci, než měl tady.‘ A ten právník říkal: ‚No, nebojte se, s tímhle paragrafem, ten se nedostane ani ke kopáčům.‘ A teď ten závodní výbor hlasoval a já jsem byla proti a já jsem říkala, jestli bych k tomu mohla něco říct, a prostě jsem řekla, že si neumím představit, že by tenhleten člověk někomu ublížil, že ho znám, že jsem nastoupila v šedesátém devátém, po škole, a že jsem s ním dělala pomalu 10 let a že to je nesmírně hodnej člověk, obětavej, že by někomu řekl slovo hrubší, nikdy jsem ho neviděla zvýšit hlas, a že navíc má problém, manželku ležáka a dceru, která končí základku. Hele, to byl tak hroznej pocit, jako když vůbec nic neříkáte, jako když tam nejste. A teď v podstatě se hlasovalo, a já jsem byla proti. A oni když ten závodní výbor rozpouštěli, tak oni: ‚Soudružko Hodínková, nemyslete si, že když jste byla proti, že teď půjdete a budete každýmu říkat, že jste s tím nesouhlasila.‘“

„Oni ještě vyzývali, aby lidi s těma vojákama mluvili. A protože tu ruštinu jsme měli běžně a uměli jsme ji, tak nebyl problém se s nima domluvit. A já si pamatuju, že ti kluci, ti vojáci, byli hrozně špinavý, unaveny a vyděšený. Ty už nebyli prostě x let doma, oni vůbec nevěděli, co se děje. Jen jim řekli, že to je nějaká kontrarevoluce a že v podstatě, že budou muset střílet do lidí. A potom jsme zjistili, že všichni tihleti kluci, co sem přišli v té první linii, tak nikdo se z nich nedostal domů. Kam je odveleli, prostě, ty kluky, ty vojáky, nikdo neví. Co jsme se potom dozvídali. Pak sem přišla ta jiná garnitura těch vojáků, kteří tu setrvávali dýl.“