Anděla Kostlivá

* 1920

  • “Nebáli se o mě, protože věděli, že mám prince, že mám rytíře. Takže jsem všude jezdila s kluky. My jsme bydleli v tom baráku na rohu, tam je kino vedle vodárny, jestli to tam trošičku znáte. Tak v tom, jak jsou ty dlouhé balkóny, v tom jednom bytě jsme bydleli ve třetím patře. Jel parník po Vltavě, houkal a my jsme volali do kuchyně: 'Mami, my utíkáme na parník na vlny!' A utíkali jsme dolů z baráku - nebylo to tam vůbec upravené - do řeky a plavali jsme a plavali na vlny za parník. Maminka, přestože byla dost opatrná a bázlivá, nás všude pouštěla. Hlavně mě, protože věděla, že mám s sebou dva kluky. V zimě jsme chodili bruslit do Hafenu (podolský přístav). Tam jsme bruslili celou zimu.”

  • “Toníček věděl, že co byl zaměstnaný v Kooperativě, je tam nějaká politická skupina. A když tady Vaškovi hořela zem pod nohama a obrátil se na Toníčka, tak Toníček si vzpomněl na toho spolupracovníka. Požádal ho, a Vášu i Lídu převedli přes hranice. Jenomže pak, když se tohle stalo, obrátili se na Tondu zase, že potřebují tohle a tohle a tohle a různé takovéhle podvratné věci. Toníček se zapojil do nějaké politické skupiny a tu celou chytli. Tím se Toníček dostal do kriminálu.”

  • “Honza mě choval.” - “Jan Masaryk? S tím se tatínek znal?” - “No jistě, ano. Seděla jsem mu na klíně, když byl letecký den ve Kbelích, Honzovi Masarykovi. Protože tatínek byl zrovna tenkrát ministr veřejných prací, takže tam byl jako persona grata. Kluci někde lítali, dívali se po letadlech, provázeli je do různých hangárů, kdežto já jsem musela být s rodiči jako vychovaná holčička.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 28.05.2018

    (audio)
    délka: 02:07:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Otec pomáhal vytvořit hranice Československa, komunisti jimi pak rozdělili naši rodinu

Anděla Kostlivá, rozená Roubíková, 1937
Anděla Kostlivá, rozená Roubíková, 1937
zdroj: Archiv pamětnice

Anděla Kostlivá, rozená Roubíková, se narodila 18. září 1920 v Praze. Vyrůstala s rodiči a dvěma bratry v Bubenči, odkud se v roce 1926 rodina přestěhovala do Podolí. Otec Václav Roubík, v dobách Rakousko-Uherska úředník u císařského dvora, dostal po vzniku Československa na starost vytvoření vládního úřadu veřejných prací, jehož se v roce 1926 stal ministrem během druhé vlády Jana Černého. Předtím se oženil s Andělou Hošťálkovou a v krátké době se jim narodily tři děti. Anděla prožila hezké dětství, vystudovala První městské dívčí gymnázium Elišky Krásnohorské, kde v roce 1938 odmaturovala. V květnu 1940 se provdala za Karla Kostlivého, narodily se jim tři děti. Rodinu tragicky zasáhlo období nástupu komunistického režimu. Starší bratr Václav Roubík roku 1949 emigroval, mladší Antonín Roubík byl za údajné členství v protistátní skupině odsouzen jako vlastizrádce k šestnácti letům vězení v politickém procesu Rachač a spol. Režim se postaral, aby následky nesla celá rodina pamětnice: ztráta zaměstnání manžela, obstrukce při hledání nového, včetně škol pro děti. Antonín Roubík emigroval krátce po srpnové okupaci roku 1968. Anděla Kostlivá bydlela již jako vdova v roce 2018 v Praze.