“Teď řeknu možná něco, co ještě není v těch lejstrech. A neručím za to. On mi to řekl. No zkrátka, poradili mu, že jestli chce fouknut na Západ, nejlepší je hned. Protože teď jsou na mostě [v Bratislavě přes Dunaj] ještě prezenční vojáci. Musel jít tak, aby toho prezenťáka potkal uprostřed mostu. Tam prý na něj vytáhl pistoli, revolver a řekl mu: ,Hele, ty teď tady položíš svou flintu, půjdeš se mnou jako eskorta na druhý konec mostu, tam se rozloučíme, ty se vrátíš pro flintu a nikomu ani muk.’ Tak se dostal do ruské okupační zóny v Rakousku. Dobrodružně se dostal do Vídně, přihlásil se na anglickém vyslanectví, kde mu koupili letenku do Anglie. To byl jeho únik, dobrodružnější než ten první.”
„Byl jsem v zadní části letadla. Na podlaze bylo okénko a já skrze něj pozoroval zásahy. A že jsem pilotovi hlásil zásahy poctivě podle pravdy, místo abych mu vylepšil vzdálenost od terče, tak na mě byl naštvaný. A když jsem mu u jednoho průletu oznámil, že jsem bombu ani neviděl, on něco naštvaně zamumlal. Možná něco ve smyslu, že u toho okénka chrápu. Ale bohužel jsem měl pravdu. Bomba zůstala viset v závěsu letadla. Pilot však vztekle zavřel pumovnici, udělal elegantní úhybný manévr, kterým setřásl bombu. Ta dopadla na pumovnici zevnitř, vybouchla a rozbila, co bylo na dosah. Já měl štěstí, že jsem nebyl zasažen žádnými střepy, ale hydraulika na spouštění podvozku byla na řešeto.“
„Posadil jsem se k radaru. Naštěstí byl velmi srozumitelně popsaný. Teoreticky jsem věděl, co je magnetron, klystron, detektor a podobně. Tak jsem to jakžtakž rozchodil. Za chvíli se mě kapitán Hořejší ptal: ‚Tak co vidíš na té tvé kouzelné bedýnce?‘ Tak jsem mu to odečetl: ‚Pobřeží sedm kilometrů nalevo a před námi žádná překážka.‘ – ‚To vidím taky,‘ odvětil. ‚Na to nepotřebuji tu tvoji bedýnku!‘ Ale po chvíli se nervózně ozval znovu: ‚A co vidíš teď?‘ Tak jsem mu to odečetl znovu. Odpověděl: ‚No, to už je lepší, já nevidím vůbec nic. Jsme v hustém mraku.‘ A od té doby jsem si s ním trošku rozuměl.“
„Přišel za mnou mládenec, který měl stejnou kvalifikaci jako já, a říkal, že má sloužit u kapitána Hořejšího, ale kamarády že má u Simeta, tak jestli bych si to s ním nevyměnil. Já mu odpověděl: ‚Když to zařídíš na velitelství, proč ne. Nemám nikoho ani u jednoho z nich. Je mi to fuk.‘ On to zařídil a já nastoupil u Hořejšího. Měl jsem pekelné štěstí, jelikož Simet byl špatný pilot a za pár týdnů to naboural. Z posádky prakticky nikdo nepřežil.“
Tomáš Lom, rozený Löwenstein, se narodil 1. srpna 1924 do židovské rodiny očního lékaře Arnolda Löwensteina a jeho ženy Elfridy Brillové. Matka ovšem rok po jeho narození zemřela. Rodina před nástupem německé okupace emigrovala do Anglie. Zde pamětník dostudoval školu a složil maturitní zkoušku. Na podzim roku 1940 nastoupil na přírodovědeckou fakultu univerzity v Glasgow. V roce 1942 vstoupil do armády a v roce 1944 absolvoval výcvik radiooperátorů a palubních střelců. Poté nastoupil službu u 311. československé perutě RAF v posádce kapitána Hořejšího a později byl převelen k 111. OTU Nassau na Bahamských ostrovech. Po válce se Tomáš Lom vrátil do Prahy, kde vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Aby mohl dostudovat, vstoupil do KSČ. Celý život pracoval pro Výzkumný ústav vakuové elektrotechniky v rámci podniku Tesla. V roce 1955 ho oslovila Státní bezpečnost, která ho žádala, aby donášel na své spolupracovníky. Tomáš Lom sice spolupráci neodmítl, ale informace, které StB poskytoval, byly čistě odborné a z hlediska StB bezcenné. Proto Státní bezpečnost spolupráci po několika měsících sama ukončila. Při prověrkách po okupaci roku 1968 byl ze strany vyloučen. V podniku Tesla VUVET sice ztratil pozici náměstka, ale ve vědecké práci mohl pokračovat až do svého odchodu do důchodu. Tomáš Lom zemřel 23. června roku 2021.
