Zdeněk Krůpa

„Na dvůr přijela dvě auta s deseti esenbáky. Dva nás postavili ke zdi a já jsem držel na rukou toho Zdenka. Manželka mladšího, měl osm měsíců. A vedle stáli rodiče. Po každé straně dva četníci a ti ostatní vběhli do chléva. Vyváděli dobytek a vodili to tou zadní bránou. Za stodolou na ně už čekali zašovští družstevníci a brali ho. A oháněli se tím, že... však my jsme vás nevyrabovali... A přitom chtěli majetek. A pořád vykládali, že se nic neděje, kdepak, že nepůjdou do družstva, a nakonec už měli víc jak měsíc připravené ve stodole u jednoho souseda stání pro dobytek. Byli jsme to my a nějaký Trčka, co měl velký statek, a na dolním konci Opálek. Tam byl také statek. Tam to všechno navlekli do stodoly. A tak nás podvedli. A když ta likvidace probíhala, tak se řvalo. Víte, to byl takový monstrproces, aby to lidé viděli. Lidé byli až u nás, u sousedů a na ulici. A Novák řval: ‚Vidíte, tak dopadnete všichni, když nepůjdete do družstva!‘ Tak ti lidé si pak řekli, no tak nás budou... U nás si pro dobytek přišli a oni už to pak museli vodit dobrovolně.“

„On byl z toho úplně... Pořád nad tím rozjímal. A já mu už pak říkal: ‚Tati, my se neudržíme.‘ To bylo už v sedmapadesátém roce, kdy se už veřejně mluvilo o tom, že nás zlikvidují. Že to je jasné. Ale oni to dělali komunisté tak: první hleděli rozvrátit dědinu. Drobné lidi proti zemědělcům, ty poštvat proti větším. A toto se jim dařilo. Oni vždycky jenom: ‚Sedláci mají krávy, mají pole.‘ Ale já říkal předsedovi: ‚To je provozní materiál. Může hospodařit družstvo, aby nemělo stroje, dobytek?‘ Ale oni toho zneužívali. Povídal jsem předsedovi: ‚Podívejte se, pane předsedo, chodím na pohřby, a neviděl jsem, že by někomu dali krávu do hrobu, prase nebo slepici. Tak co vykládáte, že sedláci... Vždyť každý byl na tom gruntu jen takovým dočasným správcem. A záleželo, v jakém stavu to pak předal dalším.‘“