Josef Radim Jančář

„Z té doby si vzpomínám na takovou kuriózní věc, kaplan na Dómě páter Pavel Kupka... Ke mně chodívalo několik vojáků, kteří tu byli na vojně, byli věřící a chodili ke mně. A byl tam tenkrát u mě nějaký Slovák, Jano se jmenoval. A my jsme spolu šli po ulici tady myslím po 8. května – a teď proti nám šel páter Pavel Kupka, dómský kaplan, s dvěma takovými velkými taškami, a já mu říkám: ,Prosím tě, kam jdeš?‘ A on říkal: ,Ty, člověče, je u mě StB, vyslýchají mě a já jsem jim řekl, že mám schované tiskoviny, a oni mě pro to poslali.‘ A ten Slovák v tom okamžiku skočil po těch taškách, vyrval mu je z ruky a utekl pryč. My jsme tam s tím Pavlem zůstali na sebe koukat, nevěděli jsme, co s tím, ani já, ani on. On potom odešel domů, nevím, to už jsem se ho ani neptal, co jim tam potom vysvětloval, jako že mu to někdo ukradl. Takže tím pádem ty tiskoviny zachránil.“

„Tam se stalo, že oni mi vykradli auto, sebrali mi tam spoustu literatury, tenkrát mě ale sledovali. To se mi stalo několikrát, že jsem cítil, že mne sledují, a většinou to tak bylo. Že za mnou jeli autem. Zřejmě odposlouchávali telefonní hovor a na základě toho mne začali sledovat. Proto bylo velmi nebezpečné mluvit telefonem. I v tom mém svazku StB je několik pasáží, to vždycky je ,Přestavba', to byl odposlech telefonního hovoru, kde doslova bylo, co jsem říkal, s kým jsem telefonoval. Třeba tam bylo, že: ,Páteru Jančářovi volala sestra představená ze Skaličky u Hranic a říkala, že k ní dojel páter Jan Podhajský ze Slovenska a že s ním chce mluvit. Páter Jančář ji seřval, že takové věci se neříkají do telefonu. Ona se kála, že už to nikdy neudělá.‘“

„Ovšem oni asi podezření měli, že s něma jsem spolupracoval, protože v osmdesátém jsem musel pryč z Olomouce. Mě teda na výslech nezavolali, zřejmě mě nikdo nepráskl, nebo nenašli důvod, ale musel jsem potom pryč. To nastalo tak, že byly Vánoce 1979, půlnoční mše svatá, kterou už měl nový farář páter Nerychel. A já jsem kázal při mši svaté. Na té mši u svatého Mořice plný kostel, byl nahoře také církevní tajemník, doktor English se jmenoval. Já jsem měl kázání, myslím si, že úplně normální, že tam nebylo nic tak provokativního. Ale v sakristii jsem dal číst přímluvy Jendovi Kouřilovi tady z Olomouce. Nevím, byl ministrantem nebo lektorem, i s tatínkem tam byli. Jenda to vzal jako výzvu. Přímluvy přečetl, které jsem mu dal, a na závěr řekl: ‚A ještě se pomodleme za pátera Františka Líznu, pátera Rudolfa Smahela, pana Josefa Vlčka, pana Adámka a ostatní, kteří jsou s nimi zavření.‘ ‚Prosíme tě, vyslyš nás,‘ celý kostel. Církevní tajemník nahoře prý utíkal k ochozu kůru. Dívat se, kdo to řekl, co se stalo. Mše svatá pokračovala, skončila. Já jsem přišel po mši svaté domů a páter Nerychel mně volal telefonem domácím, že jsem strašně rozčílil církevního tajemníka, že tam byla ta přímluva. Já jsem říkal: ‚No, počkejte, já jsem tu přímluvu neříkal ani jsem ji nepsal.‘ ‚No, ale církevní tajemník je přesvědčen, že jste za tím vy, a odnesete to. Ztratíte souhlas.‘ Já říkám: ‚Tak když ztratím souhlas, tak půjdu něco dělat. Nedá se nic dělat.‘ Důsledkem toho bylo, že jsem souhlas neztratil, ale musel jsem z Olomouce.“

„Pak celá akce pokračovala. Oni byli ve vyšetřovací vazbě a pořád někoho brali na výslech. Takže fakt se nevědělo, kdy kdo bude odvezen. Jednou jsem byl doma jenom na skok u rodičů a ráno jsem se vrátil. Když jsem šel do kostela, asi o půl šesté do zpovědnice, tak mě tam čekala paní Janýšková, od Tondy Janýšky maminka, že včera zatkli pátera Kupku a odvezli. No, tak jsem viděl, že kruh se stahuje, že se přibližují. Co jsem doma měl samizdaty a všechny ty knihy, které člověk mít nesměl, tak jsem je honem připravil. Pak jsem je celou noc nosil do kostela svatého Mořice, kde mi pan varhaník Antonín Schindler poradil, že bych je mohl dát dozadu do varhan. Ne do toho stroje, ale úplně tam, kde je to zázemí varhan, kde jsem se musel plazit po břichu. Tam jsem to odnesl a tam to přetrvalo až do revoluce. Tady bych chtěl říct k tomu to, že pan Schindler byl taky obviňován, že byl spolupracovníkem StB. Já bych se ho snažil obhájit, že si to nemyslím. Protože kdyby byl, to by byla nejsnadnější příležitost, jak si získat nějaké zásluhy u nich. Že by jim mohl dát tip. Nestalo se tak. Takže já mám o tom pochybnosti, že by on byl spolupracovníkem osobně. Takže se mi podařilo všecko tam odnést, pracoval jsem na tom až do rána, protože jsem si říkal, že by to byla škoda, aby to přišlo vniveč.“

„Samozřejmě, když tam člověk šel, tak z toho měl strach. Já jsem nebyl žádný hrdina a nikdo. Já jsem vždycky říkal, že ono bylo snazší být hrdinou v Praze než někde na venkově. Protože v Praze, když vás vzali do Bartolomějské, tak hned o tom hlásila Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, ještě ten večer. Kdežto když jste se ztratil někde na vesnici, tak o tom nikdo nevěděl. Takže já vždycky, když jsem šel, tak jsem informoval nějaké blízké, kamarády a tak, aby věděli, kdybych se nevrátil, kde jsem. Kdyby mě zadrželi nebo cokoliv. A když jsem šel poprvé, pak jsem na to už byl zvyklej, v tom Frýdku-Místku tam StB bylo až myslím v šestém nebo sedmém patře v takové nové budově. Pro mě přišel ten estébák Měrka a vyzvedl mě na vrátnici, když ho tam volali. Ani ti vrátní nevěděli, kam mě mají poslat. Až odsunul papír a viděl, že je to StB. Tak on pro mě přišel a teď mě vyvezl výtahem do pátého patra. A do toho sedmého patra mě vedl přes tři katry, které otevíral klíčema, patřičně při tom rachotil a zase je zabouchával a zamykal. To byla už taková masáž od samého počátku. Abych si byl vědom, že se ten katr nemusí otevírat zpátky. To bylo nepříjemné samozřejmě. A tam když mě přivedl, tak mě posadil do místnosti a nechal mě půl hodiny nebo hodinu čekat. Ale oni tam měli průhledné sklo, kde já jsem přes to sklo neviděl, ale oni mě viděli. Sledovali, jak se ten člověk chová. Já jsem vždycky vzal růženec a modlil jsem se celou dobu růženec. Snažil jsem se být klidný, pokud to šlo. A když jsem byl vyslýchaný, tak jsem zásadně odpovídal jednoslovně. Ano. Ne. Ano. Ne. Mně několikrát říkali: ‚Vy neumíte mluvit celou větou?‘ ‚Umím.‘ ‚A proč neodpovídáte?‘ ‚Já odpovídám na otázku. Vy jste se ptali, já odpovídám.‘ ‚Vy jste salesián.‘ ‚Nejsem.‘ ‚My to víme, že ano.‘ ‚Tak když to víte, proč se mě ptáte?‘ V takovémto směru. Takže oni z toho ano a ne nemohli nikdy moc vyvodit. Nejhorší bylo, když se lidi rozpovídávali a mysleli si, že je oklamou. To bylo velmi špatně. Protože oni si z toho vždycky dokázali vytáhnout něco, co se jim hodilo a co mohli použít buď proti vám, nebo proti někomu a tak dále. Takže se mnou ty výslechy neměli jednoduché. Já sice taky ne samozřejmě. Já jsem měl z toho vždycky strach, ale vždycky to chvála Bohu dopadlo dobře.“